Konec velké epochy

Neobyčejně a nezvykle působivý televizní film. Silně sugestivně vyvolávala inscenace pocity stísněnosti, bezmoci a i znechucení nad jednotlivými postavami. Zbytečným a nefunkčním mi přišel hlas jakéhosi hlasu-tazatele "zvenčí". Z herců byl nejzajímavější asi Vladimír Šmeral; přesně vystihl nechutnost a zrůdnost myšlení mimo kontext přirozené lidské mravnosti. Téměř k nepoznání mladý tu byl Jiří Ornest. (05.03.2007)

Na starý čiernobiely film "Koniec veľkej epochy" ma upozornil PhDr. Ľubomír Huďo. Je to veľmi výstižná paralela ku tomu, čo sa odohráva v súčasnosti. Aj keď bol tento snímok natočený v roku 1965, dokonale reflektuje stav, ktorý dnes nastal v rámci korona fašistického šialenstva. Komorný príbeh sa odohráva v pražskej kaviarni, kde sa ľudia dozvedia z televízie, že našu planétu obsadili mimozemšťania. Prišlo niečo neznáme a média diktujú, čo majú ľudia robiť. V meste ustáva všetka činnosť, nikto nesmie vychádzať! V tejto situácii začínajú na povrch vystupovať skutočné charaktery hosťov kaviarne. Ukazuje sa kto je silný, slabý, odvážny, zbabelý, bystrý, hlúpy. Majú na výber. Buď sa vykašlú na mediálnu manipuláciu a vídu von alebo sa zostanú ustráchane krčiť v (covidovej) klietke. Toto filmové podobenstvo je v dnešnej dobe mimoriadne aktuálne. ***** (23.07.2021)

„Operátor zjistil, že příčinou třetí světové války a zániku lidstva bude fotbalové utkání.“ No, co na to říct. Zajímavé zamyšlení nad tím, jak se zachová vybraný vzorek lidí v jedné kavárně, vystavený nečekané situaci. Spíš mimo kontext filmu se zde objevuje myšlenka, jak je někdy to lidstvo sebevědomé. Nechte nám naši svobodu rozhodování. Že se tím sami zničíme a s sebou strhneme jednu planetu a třeba i celou galaxii? No a co, naše svoboda je nedotknutelná. Nebýt velmi otravného hlasu komentátora a někdy až moc typizovaných postav (mnozí z nich ani nepotřebují jméno, vystačí si jen s profesí - Profesor, Inženýr, Instalatér, Malíř – adekvátně k tomu se pak chovají), bylo by možná hodnocení lepší. (13.12.2011)

Poměrně zdařilá televizní inscenace zachycující okamžik (po)zastavení se lidstva v lemovské situaci kontaktu s mimozemskou civilizací, komorně představený na pestrém populačním vzorku osazenstva velkoměstské kavárny. Lidstvo je výstižně představeno svou okamžitou silovou reakcí (očekáváním meziplanetární války a přípravami k ní), danou sebeprojekcí; na druhou stranu i mimozemští „okupanti“ ve svých anoncovaných krocích dokonale reprezentují totalitní moc bránící se společenské proměně. Rozporem charakteristiky mimozemšťanů však zůstává, že zatímco se jejich myšlení vyvíjelo zcela odlišně od lidského (jak sami zdůrazňují), stále vycházejí ze zavádějící představy existence (jakýchkoli) nezlomných faktů, na níž vystavili svou představu o hrozícím konci Země. V každém případě musím ocenit výborné herecké výkony a účinně navozenou temnou, klaustrofóbní atmosféru, jíž procházejí echa dávných otázek po smyslu, povaze a původu lidské existence, jaké si již ve druhém století po Kristu pokládal Klémens Alexandrijský: „Kdo jsme byli? Čím jsme se stali? Odkud jsme byli? Odkud jsme sem byli vhozeni? Kam spějeme? Odkud máme čekat vykoupení?“ (07.04.2011)

Podobné téma, ale ne tak konzistentní jako u TV filmu Pasiáns. Líbí se mi zasazení do interiéru hospůdky, kde se scházejí jak profesoři, tak taxikáři, instalatér, důchodkyně i mládež. Samozřejmě je inscenace parafrází tehdejší doby a v oněch živých a mrtvých lze vidět ty, kteří se připojili k jaru obrození, a ty, kterým vyhovují dosavadní jistoty včetně teplého pečiva a týden starých časopisů. Ale kupodivu to má obecný přesah i do dnešní doby. Návštěva z jiného světa lidi rozdělí na ty pokrokové, kteří chtějí změnu a nějaký vývoj, a na ty, kterým se líbí zápecnictví, vézt se a hlavně už nic neměnit. Osobně si myslím, že nejlepší je zlatá střední cesta, protože nemůžete něco měnit donekonečna a je potřeba někdy si dát oraz. Myšlenka se skanzenem lidstva mi připomněla Troškův nápad se skanzenem české malosti ve třetím Kameňáku, oboje jsou dobré nápady. Samotné provedení není špatné, jen se dlouho dostáváme do děje a dlouho seznamujeme s postavami a jejich charakteristikami, a některé ty charakteristiky jsou hodně klišé (třeba náckovský instalatér na jedné nebo zkostnatělý profesor na druhé straně). Trochu více jsem čekal od postavy doktora v podání Martina Růžka, naznačuje se u ní víc, než nakonec představí (postaví se za servírku, ale prát se začne mladý malíř), a vlastně i té servírce člověk přál nějakého hodného chlapa (ale zase nevíme, nakolik si za svůj osud mohla sama svou pasivitou a brbláním). Tedy mi ne všechny charaktery postav přišly tak dobře napsané a ztvárněné, abych s nimi šel (jako ve zmiňovaném Pasiánsu). Co se zajímavostí ohledně hereckého obsazení týče, pan Adamíra zde nehraje, slyšíme jen jeho hlas (našima očima představuje asi náhodného a až moc zvědavého hosta) a Kolářová je v titulcích uvedena jako Dana, ne Daniela. Mno, líbí se mi nadčasovost poselství, i když se k němu doklopýtáváme pomaličku, několik hlášek a myšlenek, ale celkově mi přijde hra nepropracovaná do detailů a občas klouzající po povrchu. Objektivně za tři, za to poselství v závěru o živých a mrtvých, jež má obecnou vlastnost, slabé čtyři hvězdy. (30.04.2018)