The Fountainhead

Klasicka namitka u zfilmovany knihy ohledne nepristojneho kraceni a zjednoduseni nelze uplatnit, Ayn Rand sve dilo sama kompletne prepsala do scenare. Presto mi ty strihy deje pripadaj dost zbesily, nevim, jak to muze vnimat neznalek predlohy... Navic clovek musi privrit oko nad dobovym atributem dramatickeho prehravani a Elsworth M. Toohey nebyl ani z poloviny takovej madafaka jako na papire (: (28.02.2022)

The Fountainhead (v českém překladu "Zdroj") spisovatelky / filosofky Ayn Rand je vrcholně humanistickým dílem prodchnutým obdivem a úctou k lidskému duchu, k člověku, jakým tento může být, leč většina jím není. Ayn Rand do Zdroje projikovala své vyhraněné vidění světa a učinila z něj základní kámen později detailněji rozvíjené filosofie objektivismu. Nejspíš proto je Zdroji mnohými vytýkán přílišný idealismus, s jakým autorka líčí hlavní charaktery v jejich boji proti šedivému okolí, a jejich černobílost. To nechť už posoudí každý sám, já tento názor nesdílím. I scénář ke stejnojmennému filmu napsala Ayn Rand a nebála se do děje 800stránkové knihy pořádně říznout, aby odpovídal formátu dvouhodinového filmu. Ústřední myšlenku se jí díky tomu povedlo zachovat, ale zatímco je předloha navíc brilantně napsaným románem, o kvalitách filmu jako příběhu mám určité pochybnosti, místy mi přišel až příliš pod jhem onoho poselství. Silně se na tom podílí podprůměrné herecké výkony, které z charakterů namísto živoucích bytostí dělají spíše panáky odříkávající knižní text (tohle dost možná nahrává výše zmíněné kritice). Příběh je výrazně upraven a zjednodušen a jeho nová podoba netvoří tak funkční celek jako původní zápletka, výjimečně dokonce odkazuje na události, které ve filmu vůbec zobrazeny nejsou a divák neznající knihu souvislosti stěží pochopí. Co naopak zcela naplnilo má očekávání, jsou Roarkem vyprojektované budovy. Jako obdivovatele modernistické architektury mě z nákresů ožívající budovy hladily po duši, o krásných panoramatických záběrech na NYC ani nemluvě. The Fountainhead rozhodně není špatným filmem a bez znalosti předlohy by na mne možná udělal větší dojem, jenže vedle zářícího Slunce se jas hvězd zkrátka ztrácí. Silnější ***. (22.12.2007)

Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech. (08.12.2013)

The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století. (28.11.2019)

Nevím, jestli existuje nějaký klub odpůrců architekruty; rád bych se do něj přihlásil. Do románského slohu včetně snad ještě, gotické katedrály jsou již nadmíru obludné, v baroku snad ještě něco, ale potom už jen bída pro duši i nohy. Celá architektura, ať sekulární či církevní, je ozdobena výložkami moci, před níž nesalutuji. A co horší: jsem takový jaký je dům, ve kterém bydlím, a budova, ve které pracuji. Frank Lloyd Wright (podle architektonický návrhů nemůže jít o nikoho jiného - v rámci filmu byl požádán, aby pro něj nakreslil projekty, ale vzhledem k požadovaní ceně, čtvrt milionů dolarů, byl odmítnut) byl zřejmě příjemný a milý člověk, alespoň jak tvrdí Paul Simon, který si s ním celé noci ve shodě povídal až do rána a nikdy se tak nenasmál. (v písni "Goodby Frank Lloyd Wright"). O to mrzutější je, že i Vidorův film je architektonicky vystavěn; od první scény až po tu poslední. A navíc, byť sám individualista, nesdílím ani egoistickou pokrokářskou filosofii Ayn Randové. (29.08.2023)