Božský

Ve filmové teorii se často kombinují dva různé jevy za účelem získání čtyř různých kombinací. Kupříkladu rozsah vyprávění (jaký rozsah informací dostává divák vzhledem k postavám) a hloubka vyprávění (jak moc vidí divák do nitra postav) vytváří následující čtyři možnosti: velký rozsah a velká hloubka (Nebe nad Berlínem), velký rozsah a malá hloubka (Intolerance), malý rozsah a velká hloubka (8 ½), malý rozsah a malá hloubka (film-noir). Stejně tak lze zkombinovat formální étos filmu (klasický, anebo moderní) a to, nakolik si volí film za téma politiku (explicitně politický, anebo apolitický film). Vznikají opět čtyři kombinace: klasická narace a političnost (Duel Frost / Nixon), klasická narace a apolitičnost (Matrix), moderní narace a političnost (Divo, Il) a moderní narace a apolitičnost (Eraserhead). Hlavní úskalí Divo, Il spočívá tedy v tom, že nabízí divákovi nejnáročnější možnou kombinaci – nesmírně vytříbené a poměrně komplikované sdělování informací spjaté s moderní formou a zároveň politické téma, které provokuje a stimuluje diváka k tomu, aby film neomezil na oblast plátna, ale aby se zajímal i o jeho referent ve skutečném světě. (03.05.2009)

Ani politika, ani životopis, ale fascinující studie samoty "božského", člověka, který je sám se svým bohem (nebo knězem?), pro kterého i vlastní žena je tvorem z jiné planety, a který v politice odměňuje i trestá jako "bůh", jenže tím nikdy nemůže být, a tak následuje pád. Pět hvězdiček už jen pro scénu volby prezidenta - dokážete si představit český film o volbě Klause? Jenže to bohužel v době absolutního dna české kinematografie, v době Bastardů a Hranařů, rozhodně nehrozí. (24.12.2011)

Na Božského jsem se dost těšil, protože mě život Andreottiho hodně zajímal. Bohužel film se mi moc nelíbil, protože byl natočen moc zeširoka a vlastně jsem se o životě Andreottiho nic nedozvěděl. Jakým způsobem Toni Servillo zahrál svou roli to se jen tak nevidí a už jen díky tomu stojí film za podívaní. (01.09.2010)

Napriek úvodnej vysvetľovačke kto je kto, je tento opus o najmocnejšom človeku povojnového Talianska pre netalianského diváka (a to nejaké znalosti o talianskej politike mám) takmer neuchopiteľný. Sorrentino tu síce buduje svoj typický štýl dlhých záberov bez strihu (párty a gratulácie sú asi najlepšou scénou) a videoklipovej štylizácie, kedy kombinuje kontrastujúcu popovú a rockovú hudbu s "nudným" prostredím politiky, výsledok je ale menej opulentný a vizuálne pôsobivý ako jeho neskoršie filmy. Na druhe strane oproti tematicky podobnému Silviovi je Božský násobne menej patetický a do seba zahľadený. (04.03.2020)

Chcete mať rýchlu a takmer bezbolestnú smrť? Dajte sa na taliansku politiku. Tu si môžete byť istí, že vás skôr či neskôr odkrágluje mafia. Žiadne trápenie v starobe na choroby, žiadne utrpenie na áre v dôsledku strelných rán, oni si dajú záležať, aby ste boli do pár momentov na pravde božej. Iba ak ste Giulio Andreotti, ten bol niekde inde a vlastne nikto nevedel, kde. Istí si ale môžeme byť jedným, že všetko je so všetkým prepojené a (takmer) každý s (takmer) každým. Film má určitý tragikomický nadhľad a nie je to spôsobené iba Servilovými vtipnými ušami, Sorentino vkladá do svojej mozaiky talianskej politiky (mafie) akýsi svojský humor napríklad už len tým, ako sa postavy pohybujú a niekedy tvária. Keď už je tá politika fraška, tak prečo nie. Vrážd tu ale máme viac, ako v ľubovoľnom akčnom filme. (01.10.2016)