Cesta zpátky

Asi jsem měla příliš velká očekávání. A v prvních chvílích ve mně díky vláčné hudbě, městské poetice a absenci kladných hrdinů ještě vzrostla. Hudba mě začala otravovat velmi brzy, speciálně ten zpívaný leitmotiv, městská poetika až později, s jednáním postav jsem se prala docela statečně, ale taky to nešlo. Slibný potenciál zápletky i charakterů byl využit minimálně, scénář je zkratkovitý a povrchní. Jako by se tvůrci chtěli od tématu a prostředí záměrně distancovat. Tenhle odstup se úspěšně přenesl i na mě, a když pak Františka alias Freddyho topili, tak jsem se musela smát. (16.02.2013)

Václav Krška byla velká osobnost československého filmu, jeho umělecký cit pro lyriku nebo drama byl nezaměnitelný. Cesta zpátky vypráví příběh o mladých chlapcích, kteří okrádají milence na lavičkách a jednoho dne se rozhodnou vyloupit pokladnu kina, při čemž zemře jeden člověk, který se jim postaví. Krška pak rozehrává perfektní drama, kde strach a odpovědnost hrají hlavní roli. V postavách mlaďochů se představí Josef Vinklář (záporák, jak má být), Eda Cupák a Oldřich Slavík, v roli Tonky Jana Dítětová. (31.03.2019)

Pre mňa osobne príjemné prekvapenie. Čakal som, keď film bol vyrobený v 50tych rokoch, že bude plný strany a budovania , no opak bol pravdou. Mládež sa nudila, tak chceli mať pohyb!! Zaujímavý scenár, dobré herecké výkony, ale čo mňa zaujalo bola kamera. Takýto film by stratil svoje čaro , keby bol farebný... Vo filme ma zaujala aj herecká dvojica E.Cupák a J.Vinklář. Svoje postavy zahrali presvedčivo a ich posledná scéna v prístave bola dobrá, mala napätie , a vygradovala film. Je jasné, že to ináč nemohlo skončiť, ale to neriešim. Na 58 rok je to zaujímavý film, dávam mu 75%. (04.04.2013)

Krška si zvykal objevovat člověka především v jeho emocích a reakcích; možná proto mu nejvíc vyhovovaly příběhy charakterizující skutečnost básnickou obrazností. Dramata rozhodování a váhání – nikoliv odhodlaného činu – ovšem nepřestávala Václava Kršku znepokojovat a vzrušovat. V Cestě zpátky, pod níž je podepsán coby scénárista Pavel Kohout, dochází k určitému předělu v Krškově tvorbě, když režisér do popředí staví psychologizující polemiku s dobou a společenským ovzduším. A přestože Krška bezesporu vnímal určitou vágnost scénáře, který je i přes nepopiratelnou snahu ukázat co nejvíc z tehdy nepříliš frekventovaných témat jednostranný a tezovitý, imponovala mu nabízená úvaha nad nepoddajností tehdejších mladých lidí, jejichž bezstarostný pohled na život může vést až ke zločinu. Krška, který ve svých filmech oslavoval mládí a kterého pokaždé zraňovaly jakékoliv příznaky skepse, ovšem vlivem nevyváženého a nepropracovaného scénáře podlehl vizuálnímu zvýraznění. S napětím sledujeme Cardovu zběsilou jízdu na motorce, která je stříhána s hollywoodskou razancí a okázalostí. Věrohodně působí atmosféra nočních ulic a uliček, včetně Václavského náměstí, pasáží, výkladů a neonových reklam. Tuzarova kamera si libuje v dráždivých scenériích ztemnělého přístaviště, kam je situován příběh Freddyho a celnice Tonky. Vyvrcholením této vnějškové fixace jsou i hudební (Macourek) a herecké (Cupák, Vinklář, Slavík, Dítětová, Šmída, Höger...) projevy, které svou kritickou vymezeností upozorňují na nežádoucí jevy soudobých společenských dramat. Přestože tato nová psychologická linie v Krškově další tvorbě posléze nepokračuje, nelze opomenout, že společně s Krejčíkovým Probuzením (1959) se jedná o jeden z prvních filmů, který varoval před lhostejností, netečností a snadným pokušením. (27.03.2019)

Příběh hlavně o pocitech viny z nepovedené loupeže v pokladně kina, která skončila smrtí náhodného svědka. Ze tří mladých mužů, kteří loupež provedli, má výčitky hlavně jeden, který se schovává v loděnici. Plánuje emigrovat do Hamburgu, ale jeho rozhodnutí naruší celnice Tonka, do které se zamiluje. (31.05.2020)