Memoria

Za první půlku bych dal sotva 3*, ale za druhou bych naopak dal skoro plný počet. Už předtím jsem se totiž obával, jestli Weerasethakul dokáže svůj nenapodobitelný styl ukočírovat i mimo Thajsko a s Tildou Swinton (!) v hlavní roli, která se do atmosfér jeho filmů vůbec nehodí, stejně jako jakákoli jiná slavnější herečka. A v první půlce se mi právě většinu času ukazovalo, že ne. Až na pár mysteriózních náznaků a zajímavých dialogů skoro všem scénám chybí podmanivost a prostě působí vybledle a chladně. Weerasethakula to sice připomíná, ale takového vyčerpaného, jakoby na počátku vyčerpání vlastních nápadů. Jenže naštěstí v druhé půlce, kdy si hlavní hrdinka Jessica začne "uvědomovat" (nechci spoilerovat, i když se tu toho stejně moc nestane), se ten jeho styl vrátí do starých kolejí a ačkoli tu tempo scén ještě rapidněji zpomalí než doposud, vůbec jsem s tím neměl problém, jelikož se to do toho perfektně hodilo a třeba scéna s pozastavením času mě naprosto uchvátila - a stejně tak i ta následující, ve které je cca 10 minut dlouhý záběr. Navíc mi to v závěru až začalo připomínat Benninga, jak se to tam jen hemžilo statickými záběry na přírodu, domy a mraky, Právě to (včetně té myšlenky, že i třeba jen vítr hýbající s trávou může být výjimečnou záležitostí až vesmírných rozměrů) mi dojmy z Memorie hodně zachránilo a i když si mě to nezískalo tolik jako Světlo století, Tropická nemoc a těžko definovatelná Láska z Khon Kaen, zážitek jsem z toho nakonec měl celkem hutný a to, co jsem chtěl, jsem tu taky dostal. Navíc v tom Weerasethakul má i sci-fi prvek! Slabé 4* (26.02.2022)

Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovým a zazvonil. Puškin šel otevřít a křičí: „Jéje, Arino Rodionovno, podívej, kdo přišel – já!“ -D. Ch. --- Dovolím si citovat první polovinu komentáře uživatele stitch7: "Hned z prvních několika scének mi bylo jasné, že to bude jeden z těch filmů." (23.02.2022)

O meditativní a spirituální Memorii se píše jako o Apichatpongově divácky nejpřístupnějším filmu, což ale pořád znamená, že ji kvůli extrémně pomalému tempu vyprávění, délce některých statických a narativně vyprázdněných kontemplativních záběrů a nejednoznačné symbolice docení nanejvýš asi tak jedno procento potenciálních diváků (k nimž já sám nepatřím). Thajský tvůrce se poprvé vydal mimo svou zem a oprostil se od asijské mytologie a kultury, své nezaměnitelné poetické trademarky a přístupy si však ponechal. Příběh o ovdovělé ženě (Tilda Swinton hraje záměrně utlumeně), která se snaží rozkrýt původ dunivých ran, jenž jí čas od času zazní v hlavě, zasadil do španělsko-anglicky mluvící Kolumbie, přičemž spolu s duchovním pátráním po smyslu náhodně se ozývajícího zvuku a jeho analyzování se soustředí i na kontrastní metaforické motivy, odkazující buď na rozklad a zánik života (tisíce let staré ostatky, neznámá nemoc hrdinčiny sestry), nebo naopak na jeho dlouhodobou prezervaci (lednice na orchideje). Celkově je ale náročné udržet u snímku bdělost a ani ozdravující a očistné ponoření do náruče přírody ve druhé polovině, ani podivná závěrečná vědecko-fantastická pointa to rozhodně nevytrhnou. (28.08.2021)

Apichatpong Weerasethakul, architekt snění. // Největší důraz ovšem klade Apichatpong Weerasethakul na snění, které v něm vyvolává fascinaci i tvůrčí vzepětí. Vidí budoucnost filmu bez rámu, vše se bude odehrávat jako virtuální realita, lucidní jako sen. Podle něj je „spánek jako chození do kina, jen lepší“. Tato fascinace sněním získala i praktický rozměr. Jedním z projektů režiséra, který se věnuje i výtvarnému umění, je Sleep cinema hotel, kde spí hosté pospolu a před očima mají Apichatpongovu instalaci. Země Apichatponga Weerasethakula je zemí snivců. Nelze se nevšimnou souvislosti mezi režisérovou Memorií a rakouským spisovatelem a ilustrátorem Alfredem Kubinem. Jeho jediný román Země snivcůo muži, který se se svou ženou přestěhuje do země, jež funguje na hranici reality a snu nebo spíše noční můry, režisérův přístup lehce připomíná. V obou případech jde o tajemná a výrazově bohatá díla, ale tam, kde je Kubin temný a morbidní, je Apichatpong světlý a moderní. Nicméně není si obtížné představit, že thajský tvůrce vnímá uměleckou tvorbu v duchu této věty z Kubinova románu: „Svět je představivost, představivá schopnost, představivá síla.“ Celá recenze na webu dok.revue. (01.06.2024)

Keď vám v hlave duní ako pri útoku ťažkého delostrelectva, asi nie je niečo v poriadku. Ale stále lepšie ako zvonenie v ušiach, ktoré je u ľudí omnoho častejší prípad a takmer dokáže priviesť do šialenstva. Tento snímok dokáže navodiť určité nepopísateľné stavy mysle, akési polovičné déjá-vu a mnohé scény sú vďaka svojmu ambientnému charakteru priam pohladením po ubolenej duši. Len škoda, že čas sa tak nekonečne vlečie. A Tilda Swinton u mňa vždy vzbudzovala skôr antipatiu, to je ale čisto subjektívne. (21.07.2022)