Muž, který měl rád ženy

Že lidský typ donchuana to nemá v životě jednoduché a jeho aktivity mají jen málo společného s láskou zato se nebezpečně blíží sportovní disciplíně a posedlosti, se už dávno ví. Francois Truffaut dokázal svému hrdinovi vtisknout rysy ironické nadsázky a s odstupem se dívá na jeho pošetilosti. Tak, jak je u něj obvyklé, objevují se ve filmu autobiografické prvky a vešlo se tam i vyjádření režisérova vztahu k uměním a především ke knihám. Přesto film nepatří k tomu nejlepšímu, co Truffaut natočil - jde spíš o průměr. A zvlášť pro ty, kdo jeho filmografii mají zmapovanou, je to spíš zklamání. Celkový dojem: 65 %. (02.10.2009)

Z Truffautových filmů, které jsem zatím měla možnost vidět, je tenhle pro mě nejslabší. Měla jsem z něj pocit, jako by bylo nutné vypotřebovat všechen materiál. Zkrátit aspoň o půl hodiny by nezaškodilo. Po velmi slibném začátku, kdy Bertrand (nikoli Bernard, jak se píše v obsahu filmu) složitě pátrá po totožnosti ženy, z které zahlédl v čistírně jen nohy, už jen jedna milenka střídá druhou, v módě 70. let vypadají všechny stejně a až na výjimky většinou splývají. V druhé polovině filmu píše Bertrand knihu - své záletnické memoáry - kde také jen recykluje stále stejné úvahy. Je zdůrazňována Bertrandova posedlost ženskýma nohama v rozevláté sukni a na vysokých podpatcích, ale těch nohou bylo v celém filmu nějak moc. Napadlo mě: co by chudák Bertrand dělal dnes, když každá nosí džíny a kecky? (04.12.2008)

Muž, který měl ženy rád a v knize, kterou napsal, je miloval. Byl tohle také přístup Truffautův, který místo psaní natáčel filmy? Anebo si čestnou roličku na hrdinově pohřbu střihnul pouze z obdivu k Hitchcockovi, jenž ve svých dílech činil totéž? Propojenost schopnosti nemilovat příliš vroucně, ani příliš málo, s „věčným“ a vyzpytatelným uměním, především literaturou, není tak elegantní jako v dřívějších filmech, ale několik nápadů (police bez knih jako sex bez lásky) opět svědčí o režisérově mimořádně citlivém přístupu. Film je bohužel dlouhý jako nohy Bertrandova vysněného objektu. Spíše ještě delší a jelikož šikovněji nevyužívá nabízející se možnosti vícero-násobného čtení (jedné knihy), působí poněkud stereotypně. Nejvíce v posledních třiceti minutách, jež pro mne byly, s morbidní jiskrou v oku přiznávám, pouze čekáním na to, jak přesně Bertrand zemře. Což je škoda, protože z toho mohlo vzejít nádherná óda na – po inteligenci a úsměvu – nejkrásnější část ženského těla (ano, taky jsem dolňák). 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, genetique, Trisha (23.12.2008)

Jak by vypadal McQueenův Stud natočený o 4 dekády dříve? Asi nějak takhle. Truffaut natočil film, který by z dnešního pohledu získal jedno velké "me too". Narozdíl od syrového Studu totiž posedlost sexem poetizuje. V 70. letech naprosto očekávaný a společensky přijatelný postup, který by dnes pravděpodobně neprošel. Na druhou stranu oceňuji, že Truffaut i přes nezpochybnitelnou adoraci objektivizace ženského těla nechává hlavního hrdinu při určitém úhlu pohledu trpět, akcentuje jeho nezdravou posedlost a filmu tak dodává vícevrstevnatý rozměr. 7/10 (02.06.2018)

Retrospektivně vyprávěný příběh o chronickém záletníkovi, v jehož životě figuruje nespočet žen. Když jednou dostane košem, rozhodne se, že napíše svůj příběh o ženách, které prošly jeho životem. Odhaluje svou závislost na ženách, ale také neschopnost je skutečně milovat. Jakmile ho nějaká žena zaujme, je schopen vyvinout jakékoli úsilí, aby ji svedl. Nakonec se mu jeho touha po ženách stává osudnou. (20.12.2008)