Pasáček z doliny

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu... (05.01.2012)

Tenhle příběh mě zasáhl na tom správném místě. Malého chlapce mi bylo opravdu líto. Každý s ním jednal jako s hadrem, ale na práci to jim byl dobrý. Ten malý prcek způsobil, že jsem si vzpomněla na Boženu Němcovou a její V Zámku a podzámčí, kde byl taky takový klučina, ke kterému nebyl život taky zrovna moc přívětivý. Před Libuší Geprtovou a Josefem Kemrem musím smeknout. (25.07.2010)

Dojemný a současně smutný příběh jednoho malého chlapce odkudsi z moravskoslovenského pomezí v poválečném období svou upřímností i tragedií jednotlivých postav jistě nikoho nepřekvapí. Na uměleckou hloubku vyjádření charakterů postav jsme ostatně ve Vláčilovych filmech již zvyklí. Každá postava má svůj jasný profil, každá postava má svůj jasný osud. Ať už se jedná o bezohledného a furiantského sedláka (starostu), malého chlapce (pasáčka), jeho matku či dědu. Tento umně natočený i herecky vyjádřený film by neměl uniknout nikomu, komu jde o víc, než jen o chvilkovou zábavu nad kterou se nepřemýšlí. (09.10.2010)

Další zdařilá vláčilovská adaptace literárního díla (stejnojmenná novela patří k méně známým dílům Ladislava Fukse), jíž se režisér z jiného úhlu vrátil ke stejné tématice, kterou už několik let předtím zpracoval ve "Stínech horkého léta". Vrcholem Vláčilovy tvorby 80. let je pro mne "Stín kapradiny", ale jak už jsem asi někdy někde na CSFD poznamenal, od tohoto režiséra jsem nikdy neviděl film, který by se mi (a to hodně) nelíbil, včetně toho (i samotným režisérem) zatracovaného "Mága". (26.07.2010)

„Tož…tak na světě.“ Přiznám se, že vzhledem k režisérovi jsem čekal o něco poetičtější „dětskou“ podívanou. Myslím tím, že žádná idyla se rozhodně nekonala. Hlavní dětský hrdina měl pořádně těžký, špinavý život, ve kterém se zdál být příslib nadějné budoucnosti jen zbožným přáním. Na druhou stranu, chvílemi byl příběh přece jen k hlavní postavě trochu přívětivější, zpravidla při momentkách s dědečkem. To člověku vyrašil i nějaký ten úsměv na rtech, kterým se dala odměnit i ta animace bubáků či „posvícení“ (kdo by si nedal klobásku s hořčicí a chlebem?). V o to drsnějším protikladu byl vztah se záporáky Prachařem a Němečkem, a především setkání s „králem skřítků a jeho písařem“ (korunované otevíráním pokladu). Tvrďácké bylo i chlapcovo bránění „svěřenkyň“ (člověku se z té bezmoci chtělo až křičet). A za ten dojemný konec jsem byl vděčný. Zklamala mě zvuková stránka, kdy jsem chvílemi měl problém postavám rozumět (ne, nářečím to nebylo), a pak také nedůvěryhodný „obrat“ v případě matky. Celkově hodnotím slušnými 4*. (18.04.2017)