Yoshitsune

Na tohle sem se fakt těšil, Egypt v tomhle směru nabízí spoustu témat, ať už jde o horor, fantasy a nebo nějaké historické téma. A byť se mi první díl, těžko dokoukal, jelikož celý seriál má hodně pomalé tempo, tak sem tu vinu házel spíš na sebe, než seriál. Ale s každým dalším dílem, se utvrovalo, že tohle je prostě špatné. A co je na seriálu nejhorší ? Hlavní hrdina a přestože se mi ze začátku líbilo, jeho skeptický pohled na svět a i na to, jestli existuje nadpřirozeno, tak s každým dalším dílem se mi víc a víc protivil. Protože hlavní hrdina, je prostě nerudnej protiva, který i přestože se několikrát setká s nadpřirozenem, tak na to začne věřit až v posledním díle, do té doby, si nepřipouští, že by mohli duchové, démoni, atd existovat. Nemluvě o tom, že všichni okolo se mu snaží pomoci, tak on je na ně akorát hnusnej a všem by nejraději vrazil pěstí. A když do toho připočítám fakt, že se to neskutečně vleče, vzhled duchů a monster je hodně špatný a celkově je to hodně nezáživný, tak tu jednu hvězdičku dávám, za celkem solidní Haiku.

Taková ta klasika, kdy několik hlavních postav hledá svoji rovnováhu, učí se mít sami sebe rádi a postavit se svým démonům. A bylo by to i fajn a to i přestože, sem tohle téma už viděl stokrát, problém spočívá v tom že to stokrát, bylo jinde lépe zpracováno. Tady se do vážných témat, míchá humor, který je většinu dost špatný a když neni špatný, tak je spíš takový na lehké pousmání. Z těch všech podivných postav, mi překvapivě sedla Jacqueline, která nebyla tak otravná jako zbytek. Naštěstí sou teď na Netflixu jen první dvě série, takže se nemusím dívat na další dvě zbývající a přesto můžu mít ze se dobrý pocit, že sem seriálu dal svůj čas a mohl ho tak náležitě ohodnotit.

Hned ze začátku, bych chtěl říct že budu vycházet pouze a jenom z toho seriálu, to jestli si nějaké věci zde tvůrci přibarvili, vůbec neřeším. A už sem viděl, pár desítek filmů a seriálu, kdy hlavní hrdina/ka stojí za hovno a většinou v průběhu děje, ty postavy vidí, jak moc ubližují svému okolí, jak zraňuji ty, na kterých jim záleží a jdou do sebe. Ale tady je to jiné a zatímco v první epizodě, bych to ještě bral, ve stylu "kluci sou kluci" tak od druhé epizody, se mi Clark Olofsson znechutil a v těch dalších, se jen ukazoval, jaký morální odpad ten jedinec byl a je. A o tom je celý seriál, o člověku který byl inteligetní, ale svoje nadání komunikvat s lidmi a jednat s nimi, nikdy nevyužil k ničemu dobrému, nikdy nikomu nepomohl a to i ve chvílích, kdy mohl, vždycky myslel jenom a pouze sám na sebe. A vážně sem doufal, že příjde nějaké zadostiučení, že se stane něco, co ho fakt praští do ksichtu a on se probere, v určité formě to přišlo v podobě spisovatelky, která mu šlápla na ego a s ním to ani nehlo. Jako Bill Skarsgård je skvělej, ale zde hraje úplně kreténskou postavu, které nelze fandit, nelze ho chápat a nelze s ním soucitít, lze jím jenom a pouze opovrhovat.