Krusheniye imperii

Jde třetí rok války a heslo: „Vše pro frontu,“ se mění na realitu... a v týlu bída a hlad. Car sice má zprávy o nespokojenosti v zemi, ale vrásky mu to nedělá. To buržoazie na základě stejných informací dělá jiné vývody: je potřeba nějaká forma revoluce vlastníma rukama, dřív než se toho chopí někdo jiný, chudina, či ještě hůř – bolševici. Situace už totiž připomíná natlakovaný kotel před výbuchem. 
Osmý březen (23. únor starého kalendáře) je jako Mezinárodní den žen dobrý důvod dát nahlas najevo nespokojenost a ženy, které nesou hlavní tíhu života v zázemí válečného Ruska, vycházejí do ulic. Jejich manifestace podpořili zastavením výroby i dělníci v továrnách, car však nehodlá ustupovat a situaci tupě řeší střelbou do lidí. Pro něj existuje jen přímá úměra více postřílených = rychlejší návrat k normálu. Mnozí vojáci však už odmítají takové rozkazy plnit a ty jednotky, které jsou doposud věrné panovníkovi, se po železnici obsazené revolucionáři na místa velkých shromáždění dostat nedokáží. Ručička vítězství se pomalu ale jistě přiklání na stranu revoluce.
Událost běží jak splašené – končí samoděržaví a vláda přechází z cara na Státní dumu. Ta svoji moc ztrácí ve prospěch nově zřizovaných sovětů, přičemž v sovětech samotných zuří politický boj mezi bolševiky, menševiky a esery a ve stejnou dobu se monarchisté snaží zase svými cestami znevěrohodnit a porazit sověty. Jejich plánem je „dobrovolná“ abdikace a předání koruny následníkovi Mikuláše a jmenování Prozatímní vlády s účastí Kerenského… (chamonix)