Medvěd

Pokud toužíte po skutečném dokumentu ze života medvědů, pusťte si třeba toto: http://www.csfd.cz/film/328525-polarni-medvedi/ . Pokud máte ovšem chuť na snímek o vztahu člověka k přírodě, je Medvěd J. J. Annauda tou správnou volbou. Nic na tom nemění ani skutečnost (právě naopak), pokud již nebudete snímek sledovat “naivním (zaslepeným) pohledem dětských očí”, ale “dospěláckým”, tj., notně načichlým sarkasmem, tudíž potutelně se usmívajícím při (dodatečných) postsynchronech popř. detailních scénách “na efekt”, kdy je vám naprosto jasné, že tohle dalo skutečně velkou práci napilovat (resp. vydrezůrovat) a “klapky č.50 a výš” nebyly žádnou vzácností. Protože tady jde o jediné (poselství) a to (zaplaťpámbu) přetrvává. P.S. Hrozně rád bych do rukou dostal “film o filmu”. P.P.S pokud se (ve světle tohoto snímku) už nemůžete dočkat prvních jarních paprsků, až se následně vydáte do ZOO nakrmit z rukou tyhle roztomilé chlupáče, osobně bych vám doporučil (pro jistotu) nechat "příkop" mezi váma. Pokud vám to “přes to nedá”, poprosil bych o následující. (Za)skočte i do “vedlejšího (Šakalova) výběhu”. Bon apettit :-) (18.03.2013)

Dojemný příběh osiřelého medvíděte a jeho adoptivního ochránce - jako přecitlivělé kinder jsem si u toho pobrečela, zasmála se, rozněžnila a chvilkama nedýchala napětím, byla jsem okouzlena krásnou přírodou a znechucena lidmi. Dospělost sebou přináší cynismus a tak se sledování tohoto Annaudova snímku už tucet let úspěšně vyhýbám, abych film nedegradovala sarkastickými průpovídkami... Některé věci je lepší ponechat sladkým vzpomínkám, neničit si dětské dojmy a moct udělit těžce nostalgických 5 hvězdiček. (02.09.2010)

To co film u mě vyvolal, když jsem byla malá nelze ani popsat. Když se s někým bavím o filmech o zvířatech, vždycky zmíním tento film a už mám slzy na krajíčku. Jediný film, u kterého brečím od první minuty do poslední minuty. Neuvěřitelné, jak Vás dokáže tak silně zasáhnout malý film o dvou medvědech. (18.11.2010)

V specifickém žánru filmů o zvířatech s velmi častou snahou o jejich násilnou antropomorfizaci zplošťující a znevěrohodňující jak látku, tak téma, se čas od času objeví pozoruhodné výjimky. V Annaudově případu lze podle mého názoru mluvit o až (prae) ekologickém filmu, který na první pohled hladovou, nenasytnou šelmu, schopnou zhltnout vše, co se nachází v jejím dosahu, představuje jako bytost schopnou nadhledu a přesahu, tedy vlastností považovaných za lidské unikátní specifikum. Film přitom neulpívá na povrchu a vazba obou medvědů k lovcům, kteří usilují o jejich životy a kožešiny, přerůstá do všelidského symbolu vztahu člověka a živé přírody, z níž se současně i vymanil, i vlastně k ní ještě více připoutal. Dialog, který není dialogem, i jeho takřka pacifistické vyústění, rámované labužnickou kamerou, která si vychutnává krásu severoemerické přírody (nejspíše Skalistých hor), dotváří film-symfonii, v níž se vynikající herecké výkony jak medvědích, tak lidských herců vzájemně proplétají do nadčasové syntézy poučené idyly, která se vědomě nechce vyvázat ze světa, který ji obklopuje. MEDVĚDI jsou dílem, které opakovaně upoutává naši pozornost závažností hloubky i míry přesahu poselství, které přinášejí svým divákům. . (25.08.2007)

Za komančů nás hnali, v rámci školní výuky, na příšerné proletářské sračky. Při těch přešel humor i nejotrlejšího sarkastu. To si dnešní student ani nedokáže představit, jaké bahno my museli povinně vidět. O Fučíkovi, Gottwaldovi, o výměnných brigádách v CCCP... Jaké bylo naše překvapení, když jsme ve dvojstupech nakráčeli do kina Vítek, kde nám byl promítnut Medvěd. Tento Medvěd. Víte, co to bylo?!! My viděli v kině, v deset dopoledne, nádherný dobrodružný film a já mám z toho Vánoce dosud. Doma nám to nevěřili. Premiéra u nás, stejně jako ve Francii, proběhla na podzim Anno Domini 1988. (30.01.2019)