Hříšní andělé

Rychlé tempo, příběh, špetka moralizování, dobře napsané dialogy a nezapomenutelný frajerJames Cagney v roli hrdiny všech mladých delikventů dělají z filmu nezapomenutelnou filmovou pecku. Nejlepší scény____ basket; kancl; naháněčka; pochod na míli. Mimochodem vidět Humphrey Bogarta jako záporáka bylo fakt zajímavé. (23.09.2010)

Angels with dirty faces je film, ktorý som pozeral s otcom, keď som mal nejakých 14 rokov. Otec bol jeho fanúšikom, mal rád podobné drsné chlapské filmy ako napríklad On the waterfront. Odvtedy som ho už nevidel, ale mám v živej pamäti onú veľmi silnú pointu, ktorá dodá filmu rozmer navyše. Niekedy vám takéto silné filmové momenty z vašej mladosti utkvú v pamäti viac, ako niečo, čo ste videli minulý týždeň. VIDENÉ ZNOVA 11/23: Som príjemne prekvapený, že opätovné pozretie tohto filmu neprinieslo iba nostalgické spomienky, ani ich neruinuje, ako sa častokrát stáva, ale naopak ako vyzretejší divák ma Angels with Dirty Faces obohatilo určite viac ako pred mnohými rokmi. Záver je neopakovateľný, ale tých skvelých momentov je tu celá rada. (01.08.2012)

Další z řady gangsterských filmů třicátých let. Tentokrát se posunul koncept obvyklý v té době – ilustrace gangsterské kariéry nebyla klíčová, hlavní pozornost je věnována zločinecké postavě jako takové. Film se zabývá konkrétním obdobím jejího života (se stručným ozřejměním její minulosti) a reflektuje i její dopad na okolí jakožto vzorový negativní model ideálu pro mladou generaci. Tím se dostává do konfliktu organizovaný zločin jakožto nositel výchovy oproti náboženské výchově, která je zde prezentována jako naprosto neposkvrněná, čistá a jediná správná. V tom tkví jediné negativum filmu: je konstruován čistě s cílem ukázat, kdo je ten špatný a kdo je ten dobrý. V rámci těchto mantinelů je ale natočen výborně, a James Cagney v roli gangstera opravdu válí. (20.09.2009)

Tvorba gangsterských filmů v druhé polovině 30 let bohužel podlehla tlaku ze strany vládních institucí a křesťanských organizací. To mělo celkem neblahé následky, protože filmy se začaly točit velice černobílým, jednoznačným způsobem. Kriminálníky filmová tvorba představovala pouze jako odsouzeníhodné postavy, které v životě čeká buď smrt nebo dlouholetý pobyt za mřížemi. Oproti tomu vznikla řada snímků, které až nekriticky glorifikovaly práci policistů v boji proti gangsterské spodině (např. film G - men). Existovalo také plno nařízení, které režiséři a scénáristé museli plnit. Ve filmech např. nesměly být uváděny scény, v kterých muži zákona přímo umírají násilnou smrtí. Toto období se výrazně podepsalo i na kvalitě filmu Hříšní andělé. Je známo, že plno kontroverzních scén, které mohly pobouřit kritiky, bylo ve scénáři pozměněno. Výsledkem zásahů je nudný film. Proč nudný? No prostě rychle pochopíte o co hlavní postavě (knězi Connollymu) a potažmo celému snímku jde: ukázat, že zločin je špatný a nevyplácí se. Nic víc, nic míň. A dělá to tak přehnaně moralizujícím a průhledným způsobem, až je to směšné. Křesťanskému publiku, které se k hollywoodské produkci stavělo čím dál kritičtěji, je v něm jako laskavé pohlazení darována dokonalá duchovní postava. Kněz Connolly si totiž prošel stejným zločinným dětstvím jako Cagneyho postava, ovšem narozdíl od ní nastoupil cestu pokání a stal se z něho sluha Boží. V průběhu filmu se Connolly promění z pasivního nesmělého diváka zločinné činnosti ve svém okolí na udatného bojovníka proti gangsterům a korupci. Nehledí na možné následky. Je neúplatný. Je prostě dokonalost sama, pravý hrdina. Věřící si museli nadšením drtit růžence... Příběh na konci vygraduje extrémně moralizující (až patetickou) scénou z vězení, která je sice geniálně natočena, ale v mých očích definitivně film pořbila. Angels with Dirty Faces je ta nepřeceňovanější a nejnaivnější gangsterka, kterou jsem kdy viděl. Představuje skutečně "vrcholné" dílo společensky výchovných filmů druhé poloviny 30 let. Zlatý Veřejný nepřitel nebo Malý césar... (15.07.2005)

Je to paradox, ale nebýt rostoucího vlivu katolické Legie slušnosti na návštěvnost kin a následně v roce 1934 zpřísněného Haysova kodexu, jehož absurdní kritéria pak svazovala americkým filmařům ruce až do pozdních 60. let, kdo ví, kdy by se gangsterský žánr vymanil ze zavedeného schématu jednoduchoučkých vyprávěnek o vzestupu a pádu nějakého toho více či méně sympatického gaunera, těžících čistě z divácké fascinace zločinem, a posunul se k něčemu zajímavějšímu. V Hříšných andělích sice Cagney absolvuje obligátní tvrďácký oblouk „rošťárny chudého kluka – učednická léta – ovládnutí podsvětí – život v luxusu – zrada – bídná smrt“ (to opravdu není spoiler, tyhle filmy prostě jinak nekončí) se všemi mafiánskými atrakcemi kolem a mohlo by se zdát, že O'Brien jako jeho slušňácký kamarád je tu jenom jako kouřová clona pro cenzory a že závěrečné vyústění je jen naivní úlitba požadavkům kodexu, to důležité se ale odehrává napůl mezi řádky, už od prologu (kluka s pomalejšíma nohama při lumpárně chytí, zavřou a „nápravný“ systém z něj udělá nebezpečného recidivistu, rychlejší stihne utéct a vyroste z něj bojovník proti zločinu – to je jednak pro mravokárce pořádně kontroverzní sousto na úvod a jednak málem filosofická úvaha o drobnostech určujících běh života), přes různé konfrontace obou hrdinů (kněz si získává jistý respekt „svých“ kluků teprve prostřednictvím jejich idolu a svého kamaráda gangstera, ví, že bude vždycky tahat za kratší konec, na několika místech doslova žadoní o jeho podporu, když se ho zrovna nepokouší obrátit na cestu pravou nebo mu nejde po krku), přes důležitou roli médií a manipulace s nimi, až po nejednoznačný konec: Zlomil se Rocky doopravdy, nebo ne? A jestli ne, co pro něj bylo nakonec důležitější než hýčkaná fasáda chlapské cti? Šlo o poslední službu příteli, s kterým nesouhlasil, nebo o gesto, kterým mu dal za pravdu? A nejde pak vlastně o scénu ospravedlnění a vykoupení darebáka, něco (další paradox) v předkodexových gangsterkách naprosto nemyslitelného? Cagney k tomu řekl jen: „Snažil jsem se to zahrát tak, aby si to mohl každý přebrat po svém.“ A to je další věc – ti chlapi hrají jako nikdy předtím, najednou mají co, postavy jsou složitější a hlubší a nejde přitom o romantizující žánrové psychologizování pozdějších let, ale o snahu říct (a protlačit cenzurou a ještě přitom naplnit kasy) cosi ne úplně triviálního a ne úplně pohodlného o „dobru a zlu“ v reálném světě a v reálných lidech. Jistá porce naivity a idealizace v tom samozřejmě pořád zůstává, nad hodnocením jsem dlouho váhal, ale když ono to mezi zábavností, sdělením a svého druhu sebereflexí balancuje tak dovedně, že to opravdu zastiňuje všechny mně známé předchůdce a většinu následovníků. (25.01.2019)