Hudba:
Michal PavlíčekObsahy(1)
Višňový sad je poslední hrou Antona Pavloviče Čechova. I když o ní tvrdil, že ji psal jako komedii, je to hra sice groteskní, ale také velmi smutná. Je to hra o konci světa tradičních jistot a pevných morálních hodnot, po kterém nastupuje věk pragmatismu a bezohlednosti. Všeobecně známý příběh točící se kolem prodeje jednoho zanedbaného panství a zmarněných a současně tak komických osudů jeho obyvatel, vypráví v inscenaci režiséra Vladimíra Morávka také o podstatných otázkách, které nám klade moderní svět. Co je krásné a co je praktické, co je a co není užitečné, co je zvažování a co je nerozhodnost? Vypráví o síle a únavě ze světa, o cti a podvodech, o trapnosti, nadějích a iluzích, o touze dorozumět se a také - především - o lásce. Višňový sad Vladimíra Morávka nastudovaný se souborem Divadla na Vinohradech nabízí zcela mimořádné herecké výkony. Ať už Jiřiny Jiráskové v postavě guvernantky Charlotty, která současně celou inscenací provází, Viktora Preisse v roli Gajeva, Martina Stropnického coby ctižádostivého Lopachina a samozřejmě Dagmar Havlové v hlavní roli majitelky panství Raněvské, která byla za tento výkon nominována v roce 2008 na prestižní Cenu Alfréda Radoka. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (28)
Pojmout Čechova brechtovsky německy (i Ciganskaja zvjezda zařazená do inscenace, původně zpívaná Michalkovem v Kruté romanci, zní tak germánsky tvrdě) kabaretně (podtržená Pavlíčkovou neinvenční minimalistickou hudbou) expresionisticky (v projevu Ilji Racka až parodizujícím) mi přišlo samoúčelné a mimo duch díla. ()
Tak tohle zpracování nezachrání ani Pavlíček se svým hudebním doprovodem. Přeci jen Čechov potřebuje trošku toho přesahu (není komedie jako komedie), který jsem u Morávka postrádal. A opravdu mne nebavilo zacpávat si uši při každém nástupu Tomicové na plac. A přitom herecké obsazení slibovalo zajímavý zážitek. ()
Fíííha! Herecká "cukr - kává - limonáda", perfektní intonace, hlááás, kterej neuspává a úcta k divadlu. Zajímavé, že si nepřipadám jako mamlas, když TO píšu, což je vyjímečná událost, ale po dlouhé době jsem se odprostil od všednosti, stoupl si před zrcadlo a jak bych měl držet jazyk za zuby a nenapsat to, tak najednou jsem cítil sílu z těch všech mistrovských hereckých es, jal jsem si vyzkoušet své nejapné herecké umění, neumětelství navzdory. Tohle jsem měl naposledy z Hrušinského Kopfrkingla. Nebudu za poseru, mě se to prostě líbilo. Především pak Havlová (nom. na Alfréda Radoka), která za sebou zanechala masku "té, co se přihnala na Hrad" a místo toho vložila všechnu bolest do Raněvské. Pokud vím, višně jsou červené. Proto přihazuju, řkouc: víc takovejch.... ()
Musím přiznat, že samotná hra mě příjemně překvapila a zaujala mnohem víc než čtená z knížky, výborné bylo i přehnaně expresivní herectví Dagmar Havlové, které naprosto jasně zobrazovalo povahu Raněvské - radši vše na efekt, reálně, materialisticky, než si prožít cokoliv uvnitř. Naprosto chápu, že pan Morávek si dokázal představit hru jen s ní a každoročně jí psal dopisy. Zaujala mě i Pavla Tomicová, jako Varja byla otravně upjatá, vystresovaná, na druhou stranu praktická a realistická, přesně tak, jak to Čechov zamýšlel, Martin Stropnický se zase proměnil ve slizkého ambiciózního Lopachina. Jen mě mrzí, že kromě velmi dobrých hereckých výkonů a skvěle zpracované Čechovovy hry, mi představení nic moc nepřineslo, 'inovace' v podobě Jiřiny Jiráskové, která si z role Charlotty 'odskočila' uvádět hru, mi přišla spíš navíc. Višňový sad se zpracovává už nějaký ten pátek a chtělo by to přece jenom něco nového, zvlášť od jinak originálního Vladimíra Morávka. ()
Milovníci Čechova prominou, ale ona ani ta hra samotná není nic extrovního, natož pak tohle její ukřičené nastudování. Tři hvězdy jsou jen zásluhou skvělých herců (Jiřiny Jiráskové a Viktora Preisse především, Dagmar Havlovou bych to téhle skupiny nezařadil) a hudby Michala Pavlíčka. Velmi dlouhé představení, kterému se režisér pokusil krev do žil vlít pomocí řetězce hysterických scén a přehrávání, se prostě moc nepovedlo. ()
Reklama