Psohlavci

Alois Jirásek v překladu Zdeňka Nejedlého. Zdeptaný Frič neměl příliš na výběr a v podstatě byl rád, že vůbec může za kameru. Předpokládaným výsledkem je ideologický paskvil, ve kterém se umělecky exhibuje skupinka umdlívajících, deklamujících herců (s výjimkou skvělého Miloše Nedbala). Werichova epizodka nemá vlastně žádný význam, ale v případě, že se jedná o jakousi skrytou metaforu, zvyšuji hodnocení. Jinak je to slabé, velmi slabé. // Je nutno zdůraznit, že je třeba, aby naši filmaři vytvářeli nové a nové jiráskovské filmy. Náš lid na ně čeká. Je třeba, aby se filmaři hluboce zamysleli nad klady i zápory dvou poválečných jiráskovských filmů, aby vytvářeli díla, která budou skutečným obrazem Jiráska; díla, z nichž náš lid pozná velkého spisovatele a z nichž se bude moci vždy znovu učit, díla, která se nám stanou posilou v našem boji za socialismus a mír. Díla, která odčiní dluh našich filmařů k Jiráskovu dílu a která budou hodna slov soudruha Gottwalda: Hlásíme se k Jiráskovi a je nám blízký, bližší než staré společnosti kapitalistické, že ve svém díle mistrně vystihl, které to tradice vedou vpřed k svobodě a rozkvětu národa. (dobový tisk). (07.03.2010)

Skoro vždy kdy naši filmaři šáhli do dějin a natočili historický film,tak skoro vždy (na 9takových ,je 1 opravdu dobrý) vznikl průměrný,s nereálnou výpravou film. A to je případ i Psohlavců, ani Fričovi se nepodařilo dílo, které by alespoň trochu bylo realistické a nazavánělo divadlem, či pohrávání si s historií. A je jedno, že vzniklo v 50tých letech a je v něm nános ideologie. (18.04.2007)

Český epický velkofilm o Chodovcov, ktorí bojovali za slobodu a za svoje práva. Ten manifest a neskoršie povstanie boli spracované veľmi dobre a záver s obesením taktiež, ktorý mi jemne pripomínal záver filmu Jánošík z roku 1935. Frič poňal najslávnejšie dielo románopisca Jiráska a asi aj celej českej literatúry za ten správny koniec. Hodnotenie: 75% (19.05.2014)

Jirásek napsal Psohlavce jako přesvědčený národně liberální představitel českého měšťanstva (boj za politická práva proti svévolné německé šlechtě), tato politická rovina ve filmu nezmizela, spíše je zdůrazněna, sociální rozměr není tolik akcentován. Obrazová stránka odpovídá Stallichovu standartu, historický výpravný film by takto měl v 50. letech vypadat, horší je to s jazykem, pražským hercům z pusy chodský dialekt nejde a nejde, třebaže pro romantické pojetí filmu byly typově vybráni víceméně správně. Nemělo by se zapomenout na hudbu E. F. Buriana, která z celého díla nejméně odpovídá dobovým konvencím, její symfonismus není z rodu české už tehdy zavedené filmové hudby. Přesto je Fričovým nejpovedenějším historickým filmem Hvězda zvaná Pelyněk. (08.03.2010)

Všetko tu na pohľad vyzerá ako v klasickej českej rozprávke z 50. rokov. Zlo a dobro sú jasne dané, na pochyby niet priestoru. Karikatúry verzus hrdí sedliaci. Výrazné farby peknej krajiny, kde stále podvedome čakáme, kedy sa zjaví kúzelný dedeček alebo babička. Nastupuje však nekompromisná "realita" českých dejín, ktorá je maximálne priamočiara, ale natočená tak pevnou režisérskou a dramaturgickou rukou, že sa divák nenudí ani minútu a ten tolerantnejší zabudne aj na spomenuté výhrady. Napríklad aj vďaka solídnej výprave a bojovým scénam, ktoré sú síce miernym spoilerom, ale každému pozornejšiemu divákovi je od začiatku jasné, kam film smeruje. (23.03.2014)