Topení po číslech

Hra s čísly se může jevit jako zbytečná hříčka, u režiséra s Greenawayovou pověstí poměrně nezajímavá a odporující jeho běžnému uvíznutí v okamžiku, na druhou stranu dokazuje jeho naprostou kontrolu nad filmem. Z rozhodnutí skrýt do záběrů a dialogů čísla 1 až 100 plyne okatá, ale taky trochu tísnivá matematická bezchybnost a preciznost Greenawaye. Celý film musel být předem promyšlen do posledního záběru, z výsledné verze nemohla být vystřižena žádná scéna obsahující "skryté" číslo (tedy skoro žádná scéna). Obvykle vzniká film až v postprodukci, kdy se seskupí natočený materiál do výsledné, předem naznačené podoby. Topení v číslech naopak muselo být na začátku postprodukce už hotové, možná bylo v Greenawayově mysli hotové dávno před tím, než se vůbec začalo natáčet. Potvrzuje tak, že režisér je skutečně autorem filmu a že film skutečně může být naplněním jedné konkrétní vize jednoho člověka. Navíc tahle podtržená preciznost krásně kontrastuje s surreálně lhostejném a přitom nádherným světem. Ona hra s čísly pak vybízí k důkladnému zkoumání obrazu a hledání čísel, což podtrhuje práci s mizanscénou, kterou automaticky vnímáme mnohem víc než jindy. 4 a 1/2 (02.09.2013)

Greenaway sa neštíti ničoho, búra všetky konvencie a kontroverzia je jeho dobrým sluhom. Topenie po číslach sa od Brucha architekta, natočeného rok pred tým, pomerne líši nielen pojatím príbehu o troch generáciách žien z rodu Colpitts, ktoré zavraždia svojich manželov, ktorý sa pohybuje na hrane tragikomédie, ale aj formou. Greenaway už s Viernym netvorí úžasné scénické kompozície rozvrhnuté do niekoľkých plánov a nemaľuje úchvatné obrazy, ale posúva sa smerom ku klasickejšiemu filmovému pojatiu, kamere dáva väčší priestor, ladne ňou obkresľuje dráhy po štedrejších exteriéroch a necháva vyniknúť prostredie a atmosféru anglického vidieku na východnom pobreží. Svojho umenia sa však nezrieka úplne, a okrem niekoľkých kompozične dokonalých záberov napr. domu na pláži ponúka aj zopár dlhých horizontálnych scén, ktoré kamera postupne zaberá a na každom políčku je niečo, čo upúta divákovu pozornosť (najlepšie sa to dá prezentovať na príklade karu a hostiny na pobreží). Herci sú opäť skvelý (má na nich jednoducho skvelý čuch) a tak nijaký článok nezostáva pozadu, a Greenaway opäť tvorí osobitý a silný film, ktorý však nie je pre každého. 85% (23.12.2013)

Obvyklá intelektuální hříčka pro festivalové publikum z dílny Petera Greenawaye, která tentokrát myslím obsahově uspokojí především feministky a zaryté masochisty z řad mužů. Film jsem viděl svého času ve filmovém klubu, kam taky vzhledem ke svému obsahu patří. Je to vlastně hodně černá komedie o svérázném řešení partnerských rozporů. Celkový dojem: 65 %. (26.05.2009)

Peter Greenaway nebude úplně režisér pro mě. Má ve svém filmu děj, má v něm i myšlenky a celou dobu zde o něco jde, ale to pojetí mi prostě nesedlo. Uznávám ale skutečnost, že se nesnaží záběry zbytečně přikrášlovat a ukazuje to, co se ukázat nesmí, ale mělo by, má to v tom filmu svůj význam tím, že je to přirozené. (06.02.2016)

Mám rád hociaký anglický film, ale tento som nepobral. Dosť ma tam sral ten mladý Smut s tým jeho foťákom a rachejtlami a číslami a žltými a červenými dňami, ako aj tie ich hry, ktorých genialitu som vôbec nepochopil. Špeciálne teda tá s tými ovcami a prílivom a odlivom. Tam som sa už úplne stratil. I napriek vtipným komentom mi ani jedna z postáv moc nebola sympatická. Baby mali malé kozy, boli škaredé a bez charizmy a chlapi boli tlstí, chlpatí a s malými vtákmi. Jediné, čo sa mi páčilo a učarilo mi, bola tá jeseň s jablkami na anglickom vidieku, pre ktorú ja osobne mám veľmi veľkú slabosť. Celý film bol zrejme maľbou prenesenou do pohyblivých obrázkov, alebo čo, ale ja som vydlák, ktorý to nepochopil a minul sa úplne s tým. Jednoducho to je film môjho intelektuálneho zlyhania! (09.03.2012)