Dotek motýla

Neskutočne sugestívny film, ktorý poteší každého, kto si pripadá, že sa narodil do nesprávnej doby (a do nesprávnej spoločenskej vrstvy). Jeho vizuálna poetika má až psychedelický ráz. Juraj Herz v túžbe po atraktívnej látke rafinovane využil posadnutosť komunistov všetkým ruským, teda aj nesovietskym, a preto bez obáv z cenzúry siahol po aristokratickom Turgenevovi. Netuším, čo všetko z neho pozbieral, ale jeho film má celkom inú atmosféru než svet realistickej literatúry. Chvíľu po tom, čo grófka odchádza do mesta, vstupuje hlavný hrdina do zámockých komnát, ktoré odrazu vyzerajú ako desaťročia opustené. Divadelne pôsobiace barokové sochy preberajú úlohu hercov. Motív jesene, pohrebu, zmaru a hnitia, adorácia šľachtického stavu, to všetko je späté s dekadenciou konca 19. storočia. Napokon, nasledujúce verše z roku 1893 od Karáska ze Lvovic sugerujú predstavu, že Herz sa ním priamo inšpiroval: „Ó kalná a šerá a mdlá zrcadla benátská, slepnoucí v chvějivém přítmí, jež na ně dýchá den co den mráz prázdných prostor, a obrážející teď časem pouze shrbenou šedivou postavu starého klíčníka procházejícího komnatami opuštěného paláce jako přízrak, krokem neslyšným...“ Kostymérka Irena Greifová nedokázala vytvoriť uveriteľný svet Turgenevových hrdinov. Brejchovej účes je secesný, účes servírujúcej slúžky je zase z 1960. rokov, dámy bez krinolín vyzerajú ako zmoknuté sliepky. Len Pavel Pavlovský akoby vypadol z 1850. rokov, ale to je možno skôr záležitosť castingu. Chápem, že aj nekorektnosť v tomto odbore môže priniesť ovocie, ale tu je bohužiaľ zjavné, že nepresnosť nebola zámerná. Greifová mala šťastie (tak ako v Morgiane), režisér bol silnejší. (15.02.2020)

Láska, to je sen. A Dotek motýla je přímo koncentrovaná poetika v uhrančivém podání Juraje Herze s překrásnou Janou Brejchovou a nebeskou hudbou Luboše Fišera. Bylo to prý poprvé a pravděpodobně i naposledy, kdy si Herz nechal nejprve napsat hudbu a podle ní pak natáčel. Na výsledku je vidět, že se té nádherné melodii podřizuje úplně všechno. A je to dobře. (14.08.2016)

Tak při sledování tohoto filmu cloumaly mnou protichůdné emoce. Ten film by se mi měl (dle mých vlastních preferencí) vlastně líbit. Příběh s tajemstvím, romantické kulisy chátrajícího šlechtického sídla, nálada podzimu, pitoresknost a poetismus. Kameře se často nedá upřít jistá působivost, a vůbec je toto dílko ještě trochu cítit novou vlnou, je to takový dojezd Morgiany. ALE připadá mi, že pan režisér tu tlačí příliš na pilu, že je to až moc romantické, až moc obrazově vyumělkované, až moc exaltované, ta ústřední písnička je (možná vinou přednesu Heleny Vondráčkové) až moc sladkobolná – prostě je to tak moc chtěné, že to ujíždí ke kýči, že se to překlápí do vlastní karikatury (zvláště postava starého sluhy mocně k tomuto dojmu přispívá). Velmi slabé tři hvězdy. (16.02.2015)

Herzova tvůrčí adaptace Turgeněvovy povídky, proměněné extrémní gradací a kumulací romantických prvků v surrealistický horor, v němž se snové prolíná s reálným. Film působí silně zneklidňujícím dojmem, který umocňuje přiléhavá hudba s umanutě se vracející písní, jež by se mohla zdát být klíčem ke všemu. Pásma obrazů, lehce konturující příběh vyprávěný jen prostřednictvím náznaků naneštěstí vyústí ve zcela zavrženíhodné odkrytí karet: magie nedořečeného je nahrazena banalitou doslovnosti. Ta nejenže předešlému vyprávění pevné rysy nedodá, ale nadto vše spatřené poskvrní důkladnou reálností. (04.11.2008)

S velkým potěšením jsem zhlédl tento esteticky působivý film na motivy I. S. Turgeněva, chvílemi jsem byl v pokušení dát i pět hvězdiček. Avšak jsou tu některé -alespoň pro mne- rušivé momenty:.z nich musím jmenovat zvláště V. Jedenáctíka v roli starého sluhy, jehož výkon byl spíše karikaturou herectví, neodpovídající hlasy některých postav - a pak zpěv Heleny Vondráčkové se sem nehodil. Jinak jednoduché, ale promyšlené obrazové efekty a naprosto vynikající hudba Luboše Fišera z tohoto dílka učinily v jistém smyslu poetický bonbónek (ovšem na některé pasáže Kachlíkova Kouzelného dobrodružství to nemá...).. (13.09.2010)