Ran

Nejlépe zpracované Shakespearovské téma (Král Lear) od Kurosawy. Vizuálně o trochu méně působivé než Kagemusha, ale jinak ještě silnější. Smutný snímek, ve kterém je jen málo naděje, což zdůrazňuje její cenu (téma naděje se řeší hned v několika variacích, od její pošetile energické podoby až po její naprostou absenci - slepec). Tatsuya Nakadai je ve výborné formě a v zásadě filmu nemám co vytknout. (23.01.2008)

Co diváka na Kurosawově zpracování shakespearovského Krále Leara zaujme na první pohled nejvíc, je užití barevného materiálu, které ještě podtrhuje ornamentálnost a estetičnost japonské kultury. Zasazení do prostředí feudálního Japonska je zajímavé například v barevném rozlišení tří synů, které jednak usnadňuje divákovu orientaci v ději, postavách a soupeřících stranách a jednak ozvláštňuje bojové scény, které díky tradici válečných praporů působí mnohem více estetizujícím dojmem než jejich evropské ekvivalenty. Prostředí také rozšiřuje některé motivace: šílenství Hidetoreky je v souvislosti s nemožností spáchat seppuku a zachránit si tak poslední zbytky cti ještě pochopitelnější, konfrontace s jeho starými hříchy zase rozvíjí myšlenky o jakýchsi božích mlýnech a relativizují kladnost starého vůdce. K lidství je film překvapivě skeptický, což se nejvíc projevuje v samotném závěru a promluvě o plačících bozích (ty mají zřejmě reflektovat také časté průstřihy na oblaka, které dokreslují náladu právě probíhajícího děje) a lidech, kteří si myslí, že jim zabíjení přinese štěstí. Nejvíce působivá je však poslední scéna, kdy slepému flétnistovi spadne do propasti náboženská malba, bohové opustí krajinu a Kurosawa pro mě snad poprvé neprojeví v závěru filmu ani záblesk naděje. (13.06.2011)

Kráľ Lear meets Svätopluk meets Soľ nad zlato meets staré japonské legendy. Ono tie legendy, história a beletria sa akosi všade na svete podobajú, asi že sme všetci rovnakí. No čakal som o niečo viac, vzhľadom na kultovosť tohto diela. Trošku slabšie ako Lawrence, ale vizuálne a tempom na podobnej úrovni. S dnešnými blokbasterami by som bitky v ran neporovnával, vtedy boli všetci bojovníci komparzisti. Ale dnes mi tie monumentálne bitky, aj keď digitálne, pripadajú o dosť záživnejšie. (P.P., Kr. N., Alexander....) (04.08.2009)

No už jsem párkrát viděl Kurosawu v lepší formě. Abych byl přesný tak vlastně vždy. Ran kromě toho, že je opět technicky a výpravně bravůrně zvládnutý, na mě nenechal žádnou výraznější stopu. Všechno ostatní, pro co Akiru mám rád mi u Ran chybí. A nejvíce asi atmosféra, která mě vždy dokáže dostat naprosto kompletně do snímku. U Ran jsem byl však jen čistým pozorovatelem a Japonský Král Lear mě prostě zase tak moc nechytnul. Teda v porovnání s ostatním Kurosawou samozřejmě. Men prefer sorrow over joy... suffering over peace! (29.08.2010)

Historická freska o králi jehož tři synové rozervou dědictví - Říši na kusy. Nevyrovnaný příběh je plný nečekaných zvratů, zároveň ale trpí příliš dlouhou úvodní expozicí kdy se figury na šachovnici musí dostat tam, kde je Kurosawa chtěl mít. Závěrečná bitva s naprosto neuvěřitelnou výpravou (v roce 1985 neměli CGI, takže ty baráky museli zapálit + lidi se nedali jen tak vyrenderovat) a neskutečným množstvím drobností, které dotváří celek, bere dech. Úžasné šaty, krajina, interiéry. Bohužel masky nejsou zase tak podařené a lidi vypadají jako neúmyslné mrtvoly. Nebýt přepálené délky, byla by to bomba. Zhyň! (13.10.2018)