Zapomenuté světlo

Dílo Michálkovo se vydařilo... pravda, název trochu klame, neboť s Demlovou klasikou nemá s výjimkou několika motivů a citátů zas až tolik společného... ovšem, víra je tu v hlavní roli, avšak Polívkův farář je dalek buřičství a niterné skepse knihy, celý film prozařuje jeho odhodlání pomáhat a přesvědčení, že ta pravá víra je láska k člověku. Film plyne jaksi harmonicky, pokorně, přesto má neobyčejnou podmanivou sílu (i díky hudebnímu doprovodu)... Nade vše je asi třeba postavit výtečné herecké výkony všech hlavních persón – trochu netypicky poklidnou a zadumanou roli Bolka Polívky, výtečnou kreaci Veroniky Žilkové a tradičně bodrého Jiřího Pechu. Zapomenuté světlo je tichou vodou, která břehy mele tak, že ji po těch letech řadím k tomu nejlepšímu, co proteklo korytem české porevoluční kinematografie. (30.09.2004)

Zajímavé na tom filmu je, že nemá úplně pevný a strhující příběh, přesto plyne velmi rychle a nenudí. Michálek opět vytvořil úžasnou atmosféru, kterou navíc ještě promísil se smutkem a melancholií. Bezmoc faráře proti režimu a nemoci byla úplně hmatatelná. Polívka sóluje, a i když to k němu moc nejde, toho faráře jsem mu uvěřil se vším všudy. Výborná je i Žilková, pravděpodobně její nejlepší herecký výkon, životní role. Dobrý byl taky Pecha, takový pohodář. I když film neměl vyloženě silné záporáky, jsou tu cítit, ať už se jedná o vikáře, předsedu stavebního odboru a pak Vacek, ten je taky dobrý. No a samozřejmě kouzelná scénka s Lábusem. Zapomenuté světlo je opravdu na české poměry hodně dobrý film o Bohu, víře, bezmoci a smrti. (19.03.2009)

Už je to dlouho, hodně dlouho, co jsem tenhle film viděl. Musím se ale přiznat, že mě dokázal prakticky okamžitě zaujmout...a to jsem to v žádném případě nečekal. České filmy mě v té době totiž vůbec nezajímali a bylo jich málo, které by stály za to vidět. Zapomenuté světlo ale stojí a je škoda, že se o něm tolik neví. Bolek Polívka v něm totiž ještě skutečně hraje a celé je to nabyté takovými herci, že to prostě nebude nudit a i přesto, že je to dost smutné, ten film mi nepřestal být sympatický prakticky do teď. A to už je to skutečně hodně dlouhá doba, co jsem ho viděl. (07.04.2011)

„Že se na to Jardo nevysereš. Dyť je to trapný.“ – „Já se ti divím, že se ho zastáváš... katolík nejseš.“ Ak by som raz režíroval, asi by to bolo niečo vážne a vybral by som si do hlavnej úlohy slávneho komika. Bolek Polívka je ďalší z rady komediálnych hercov (ďalej mi napadá napr. Jim Carrey), ktorému by kedysi nikto hlavnú „serióznu“ rolu nedal. Nakoniec to riskol Vladimír Michálek a Zabudnuté svetlo mu vďaka sympatickému Polívkovi vyšlo. Vyšla aj poetická kamera lazov, vydarené podporné postavy, napriek vážnosti témy jemný ironický nadhľad, hlášky a dialógy. Bez Polívku by to ale nebolo v žiadnom prípade ono. (28.05.2011)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)