Dita Saxová

Film pozvolna končí. Hlavní hrdinka volí vykoupení v podobě dobrovolné smrti. Leží mrtvá v závěji a ... kino tleská, nikoliv jako projev úcty ke snímku, všichni se upřímně radují z toho, že mohou jít domů. Ne, kdepak, tady je něco špatně. Tenkrát učitelé hoodně přestřelili, když zvolili Ditu Saxovou jako dílo vhodné pro školní představení. Přestože použitá předloha bezesporu zajímavá je, film bych označil za dost povrchní, nudný a hlavně pro dnešního diváka šíleně neatraktivní. Možná bych ještě tu jednu hvězdičku z lítosti přihodil, ale to by nesměl koncem let šedesátých vzniknout půltucet našich opravdu zásadních filmů, vedle nichž je zastíraná mělkost Dity Saxové patrná víc než kdy jindy. (04.09.2005)

Napůl promlčená sonda do jedné mysli, pamatující dny, které rozhodně nikdo nechce zažít. Vtěsnám-li do třech hvězdiček veškerou úctu k tématu, trpělivý výraz Dity a pana Růžka, nezbývá mi bohužel nic navíc. Možná větší a preciznější prolínání vzpomínek s reálným dějem. Dita, ač se svět kolem ní chová, jako by se vůbec nic před tím nedělo, nedokáže plně navázat vztah, který by jí pomohl zapomenout. A když se na scéně opět objeví smrt, je rozhodnuto. (21.05.2012)

“Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ Nádherně tragický příběh mistra Lustiga. Příběh o těžkém návratu do života. Do života, v němž ale nezbylo už vůbec nic. Do života, který by měl představovat naději, ale ta se jen rozmělňuje do zlatých plíšků. „To, co je teď, by mělo být vždycky ze všeho nejlepší....“ Je jen nicota, povrchní pusto a prázdno… Kdo je Dita Saxová? Povrchí lehkomyslná kráska? Hluboce trpící, tragicky prázdná duše? Lhostejná? Zoufalá? Těžko říci. Velmi těžko, protože Krystyna Mikolajewská nám svým výrazem odpověď nedává. Nevyznáme se v ní… Dobře či špatně? Ten stále stejný, studený výraz se však stále více stává nudným. Nedovolí divákovi, aby s hlavní hrdinkou jakkoliv soucítil. A to nejspíš nebylo záměrem…Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (04.06.2015)

Poľská herečka Krystyna Mikołajewská je na jednej strane - atraktívna, ale na strane druhej, absolútne nič neponúka, čím by si ma mohla získať, okrem jej prvoradých predností, ktorými disponuje, taktiež nastavuje i zvláštny typ smutnej tváre. Jej postava Dita Saxová prežila holocaust, a teraz prichádza obdobie, keď sa musí vysporiadať s vlastnou existenciou, ako s ňou naloží. Sú dva roky po vojne, pričom momentálne žije v dievčenskom sirotinci, kde má kamarátky. Zdedila peniaze, za ktoré si kúpi luxusný, drahý šperk, a nedá sa povedať, že by trela biedu, pretože nemá núdzu o nápadníkov, ktorými sa to len tak hemží. Napríklad „český Alain Delon” , sa jej neustále dvorí a dvorí, či nesmelý, naivný fajčiar po nej túži, alebo do Salvádoru ju volajú, či aj ženatý zvrhlík, je moc náruživý, ale aj vo Švajčiarsku flirt sa blíži. I napriek tomuto je v kuse zádumčivá, jedna priateľka, so samovražednými sklonmi, ju trápi, ale nielen kvôli tomu je melancholická. Vymenoval som rôzne bezmenné postavy, kde to ani vôbec nevadí, lebo ma nemali ba ani čím zaujať. Možno ma maximálne interesovala kamera Jaroslava Kučeru, a to je asi tak všetko ? (15.08.2017)

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)