Poslední štace

Poslední štace patří rozhodně k nadprůměru ve filmografii F.W.Murnaua. Již úvodní jízda kamery za prosklenými dveřmi výtahu diváka uchvátí, a co teprve později! Režisér tentokrát nechává promlouvat jen obraz, nezapomenutelnou hru stínů a světel, který je cele nositelem děje (obešel se i bez klasických mezititulků). Stárnoucí hotelový pracovník už není schopen nosit těžká zavazadla, a tak ho ředitel přemístí na místo uklízeče toalet. Tím ztrácí nejenom výsadní postavení, ale hlavně uniformu, která mu zaručovala autoritu a osobní hrdost. Tato uniforma zde hraje zásadní roli. Hrdina jí neváhá dokonce ani ukradnout, aby se vyhnul klevetám v místním domě a hlavně aby neztratil svůj celoživotní respekt, autoritu. V tomto autoritářství můžeme cítit i vidět stav tehdejší společenské situace v Německu. Emil Jannings v osobě portýra naplno vystihl, co se dalo. Jeho křečovité pohyby, zosobněná nešťastnost a mnoho dalšího vystupuje z jeho partu. I Karl Freund za kamerou tentokrát rozehrává ještě brilantnější um, než ve svých předchozích dílech. Jeho snové pasáže, pocity hrdiny a celková dramatičnost – vše je dovedeno k maximálnímu divákovu uspokojení. Ať se na tento film koukneme z jakékoliv strany, máloco mu můžeme vytknout. (25.10.2003)

Aj po takmer storočí super doják. A ten záverečný akt tomu nasadzuje korunu. Krásna hra s divákom aj samotnými možnosťami média. Milujem sledovať ako frajeri typu Murnaua, Langa, Griffitha alebo Ejzeštejna v nemej ére posúvali každým filmom hranice kinematografie. Bez nich by sme neboli tam, kde sme (22.07.2017)

Dráma o degradovaní ľudskej dôstojnosti. Osobne si ale myslím, prečo ten starý pánko už dávno nesedí doma v pokoji na dôchodku - alebo žeby niečo také vtedy neexistovalo? Verím, že áno. Snímok je formálne bezchybný. Režisér dokázal svojím majstrovským vizuálnym cítením dať aj tak jednoduchému príbehu ( s úsmevným, ale nedôveryhodným koncom ) razantnosť a jedinečnosť. Na dokonalých 5* to z môjho pohľadu síce nieje, ale Murnau opäť potvrdil, že nedokázal natočiť zlý, alebo zbytočný film. (26.01.2011)

Stárnoucí hotelový portýr už není schopen unést kufry přijíždějících hostů a proto je ředitelem přiřazen na místo uklízeče toalet. Díky své uniformě vrátného byl pro celé okolí symbolem velkého světa. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, ukradne uniformu. Film Poslední štace je jedinečnou psychologickou studií. Na svou dobu neobvykle dynamicky vedená kamera umocňuje způsobem snímání složité proměny hrdinova nitra. Ve scénách, kdy se vrátný cítí silný a mocný ve své uniformě, je zabírán v monumentalizujících pohledech, jako uklízeč toalet se nám doslova ztrácí před očima, podoben stinnému přízraku. Poslední štace je jedním ze základních děl tzv. kammerspielu. Scénář napsal Carl Mayer původně pro Lupu Picka (významný německý režisér tohoto směru). Murnau viděl příběh šířeji a vnesl do něj nové prvky - dobové klima a kontext. Symbolika uniformy zde hraje významnou roli. Lze za ní vidět jakési autoritativní krédo - padnou-li uniformy (autority), padne i pořádek a nastane anarchie. Poslední štace ve své době přesáhla rozměr tragédie jedince a stala se metaforickým obrazem společenské situace v Německu (t.j. glorifikace autority) Samozřejmě je třeba zdůraznit vynikající herecký výkon Emila Janningse v roli vrátného. Jeho postava nabývá svých charakteristických rozměrů dle postavení kamery. Herec se pohybuje často velmi strnule (např. při vysvlékání uniformy), do pohybu se dává jako stín a celé jeho já je dáno více uniformou než jeho vlastní osobností. Jako v případě Upíra Nosferatu i zde je bohatý, fotogenický a výtvarný ve světle a stínu. Nesetkáme se zde s řečí-mezititulky, protože místo slov vystupují obrazy. Murnau v Poslední štaci staví do protikladu život lidí v luxusním hotelu a obyčejném činžáku. Netěží tolik ze vstupů a pádů ve smyslu sociálním, nejde zde v prní řadě o kritiku velkoměsta, ale film se stává spíše psychoanalityckou studií nebo alespoň výzvou k takovému pohledu. Právě posledními svými německými filmy s Emilem Janningsem (Poslední štace, Tartuffe, Faust) se stal Murnau zajímavým pro Hollywood, který oběma nabídl spolupráci. (08.10.2004)

Velmi působivé dílo Fridricha W. Murnau o muži, který měl tragický osud. Vložený happyend neberu teď v potaz. Filmu dominuje výtečná kamera a herecký projev Emila Janningse. Jeho výkon bych označil za jeden z nejlepších v celé němé éře. Jeho herectví je dojemné, výstižné a osobité. Jeho pohyby a grimasy řeknou naprosto vše, dialogy nejsou třeba. Výborná je také hudba Giuseppe Becce. Celkový dojem tak kazí onen vložený nepravděpodobný šťastný konec. Film je přesně na pomezí 4 a 5 hvězdiček. Kvůli konci se nakonec nerad přikloním k té nižší také proto, že mě jiné němé filmy doslova unesly. (08.05.2009)