Třináctá komnata

Od Trinástej komnaty som očakával niečo v štýle Hollandovej Tajomnej záhrady a nakoniec ma čakalo niečo v štýle Saurovho Domu uprostred Madridu. Ale to by nebol Vávra, ak by naservíroval film o deťoch a bol by pre deti. Sny sa miešajú s realitou, náhle sa mení scénu za scénou farebná štylizácia a často sa rozprávanie na dlhšiu dobu presúva od detských hrdinov k ich rodičom a ich problémom. Deti sú však stále svedkami všetkého, čo sa vo filme odohraje. Je trochu škoda, že z filmu cítiť literárnosť, má však mnoho vecí, ktoré tento nedostatok vyvažujú. (20.01.2016)

„Já jsem se netvářila, já jsem se jenom divila." Poetické drama s výraznou formou odpovídá svým zpracováním době - 60. letům. Tajuplný dům skrývající 13. komnatu, tajemná zahrada, jež ho obklopuje, dvě děti žijící svými fantaziemi a trojlístek dospělých, jejichž vztahy jsou napjaté jak špagáty. Film vedle příběhu postav vypráví obrazem. Ester Krumbachová dle titulků pouze složila slova titulní písně, ale protože s Vávrou spolupracovala před tím a potom, nedivil bych se, kdyby i zde našeptávala, na jaký detail se má kamera zaměřit, jak zarámovat ten který obraz. Doteky secese a romantismu (nikoliv sentimentalismu), lehká temnota a směřování k tragickému konci, který se může a nemusí, dle věštby, naplnit. (20.05.2021)

Prahu mám moc ráda v jakékoliv podobě. Staré domy a zákoutí dokážou potrápit lidskou fantazii. Tak proč by zrovna některý z domů nemohl být třeba prokletý. Děti jsou prostě k některým věcem mnohem citlivější a vidí některé věci jinak než dospělí. Ještě nejsou zpracované systémem. Jejich představivost pracuje jinak, není zkažená a oblbnutá. Vadilo mi to neustále střídání barev. Přecházelo se z černobílého formatu do barevného. Myslela jsem si, že jde o závadu a on to byl režisérský záměr. Trampská písnička od Rebelů o Karlově mostě mi přišla úplně zbytečná. Poetické záběry, kterých je tu poměrně dost, působily hodně zvláštně. Stejně tak zvláštní je i tento filmový příběh, ze kterého mám hodně rozporuplné pocity. Zřejmě i to to byl s největší pravděpodobností záměr. (19.10.2017)

Přes záplavu barevných filtrů černočerná studie dětské fantazie, podávající současně esenci pražského levého břehu vltavského. O Malé Straně psal F. X. Šalda Sigismundu Bouškovi, že je to „naše Bruges“, tam kolem Čertovky je zdání stojatých vod opravdu intenzivní a Vávrovi se mistrovsky podařilo vystihnout ty temné vlny u dna, které roztáčejí mlýnská kola mánie. Přenesením Johnova románu do šedesátých let sám příběh nepozbyl původního kouzla, možná jej tím ještě více prosytilo tajemství. Tajemství, které na levém břehu vládne doposud. (21.11.2009)

Naturalistické drama v hávu Pražského jara - i tak lze vyjádřit děj filmu, jehož literární předloha je tak blízká KOUZELNÉMU DOMU K. J. Beneše nebo dílům Jaroslava Havlíčka či Karla Matěje Čapka-Choda. Neurčité rozmezí dětské fantazie, naivní magie, temného genia loci a skutečných problémů jednoho manželství i romantického přátelství dvou předpubertálníchních dětí, které je líčeno s převahou dětského vidění zarámovaného do chlapeckého vyprávění uprostřed tajemné Kampy a Malé Strany, kudy teče stejně tajemná a zasněná Čertovka, literárně asi nejproslulejší vltavské pražské rameno. To všechno podtrhuje několikeré barevné odlišení filmu, jemuž dominuje barevnost dětského vidění a fantazie, křížená s variantně barevně tónovaným dvoubarevným obrazem s jasnou převahou klasického černobílého odstínu. Tragická událost, vražda dívčina otce dr. Kalisty, je tak nasvětlována jednak z různých stran odlišných zorných úhlů, jednak jako určitý přelomový okamžik chlapcova osamělého, uzavřeného života. Svým záběrem i směřováním přes přesné souřadnice současnosti je dobou i formou obsahu filmového děje bezčasí, ve kterém se tyto kritické okamžiky odehrávají. Dílo jímavé, ale i divácky nesnadné patří určitě do lepší poloviny rozsáhlého literárního odkazu Neffova i Vávrovy neméně velké a jen obtížně přehlédnutelné různorodé filmografie. (01.06.2008)