Poslední recenze (450)
Nakládačka (1977)
Zřejmě největší bizár, ve kterém jsem viděl hrát Paula Newmana. Hokejový dres mu slušel i po padesátce, mnohem víc než bandě retardovaných svěřenců týmu federální ligy, kterou z pozice hrajícího trenéra hecoval do encyklopedické přehlídky krvavých hokejových faulů (až do závěrečného morálního procitnutí, samozřejmě). Většinu stopáže spíš nekorektní než vtipné, některé scény jakoby vypadly ze sedmdesátkových soap oper, nebo jak se všem těm Dallasům a Dynastiím dneska říká. Nejvíc zestárly manželky sledující puk přes dno láhve, možná ještě víc než celá výprava a podivná zápletka s prodejem klubu na Floridu. 55 %
Oppenheimer (2023)
Klidně bych oželel scénáristickou potřebu přijít na konci s nějakým rozuzlením - "kdo je hlavní padouch". Zbytečně to brzdí "stroboskopické" tempo první třetiny filmu, v podstatě až do momentu přípravy zkušební exploze, kvůli které všichni (trochu zbytečně) loni brali útokem iMAXy. Jako demonstrace Nolanova statusu i ukázka zvukových možností filmu je Oppenheimer pozoruhodný, jako zdroj nových informací o strůjci atomovky překvapivě dost nepřekvapivý.
Vdovy (2018)
Ambiciózní žánrovka, která chce zároveň něco vypovědět o současné Americe (zkorumpovaní politici, držení zbraní a tak) a přihřát si feministicko-černošské consommé. Kupodivu to dost funguje, do tandemu ostřílených černých emancipovaných holek zapadá blonďatá dylina s tváří princezny Diany, Colin Farell se komunální sliz učí od Roberta Duvalla, což je castingové potěšení maximální, jen to "nečekané odhalení" kolem Liama Neesona nezapře svoji béčkovost.
Poslední deníček (1)
Leonard
Než to bude úplně devalvovat v záplavě internetových slz a RIPů, dovolím si jednu osobní vzpomínku. V době před jeho prvním pražským koncertem před osmi lety jsem hodně poslouchal opomíjenou desku "Dear Heather" a měl rozečtenou Knihu toužení. Do O2 arény jsem vyrazil s trochu provinilým pocitem, že si na seznamu legend (snad důstojně) odškrtnu dalšího starého pána. A místo toho jsem s úžasem a dojetím sledoval sekáče před prahem osmdesátky, který tři a půl hodiny zpíval, hrál, tančil, laškoval s publikem, recitoval, a když dojel nadoraz, tak se ztratil v zákulisí, nabral sílu a s úsměvem se znovu objevil. A znova. A nebyl u toho trapnej, sentimentální ani starej. Nikdy předtím jsem nezažil takové nasazení, pokoru a nehraný respekt ke kapele i publiku. A k tomu všemu se mu podařilo (nejen ve mně) vzbudit dojem, že v tom debilním prostředí O2 arény stojí někdo vám blízký, komu záleží na tom, abyste se bavili, aby ospravedlnil peníze, které jste do něj investovali, abyste se v pořádku vrátili domů.. To vystoupení je pro mě dodneška etalonem toho, jakým člověkem se dá v takovém věku být, co to znamená vydat ze sebe na koncertu všechno. A z toho důvodu i ze spousty dalších důvodů bude mít dneska hodně lidí (stejně jako já) pocit, že někde daleko odešel někdo jim blízký a že se uzavřelo turné jednoho z největších performerů tohoto i předchozího století. Chápu to. PS. A těsně předtím nám dal vědět, že se na to dá připravit.