Devadesát Dva

Snímek, co pracuje na jiném kmitočtu, z jiného Světa, jiná pravidla, jiná mentalita. Twisty ne uprostřed příběhu, ale vět. I přesto, není to žádná šílenost, nejde o nějakou onanii, a že už jsem toho viděl. Je to spíš takový ten druh filmu, co je mezník, přiměje lidi dívat se na věci trochu jinak, což není k zahození, jenže tenhle mezník nešel dopředu, ale spíš kamsi bokem. Mnoho lidí považuje 'The Room' za filmový protipól Občana Kanea a to označení ohromně sedí. Režie se prapodivně plácá, až vyžívá, ve scénách a neuvěřitelně zvláštních dialozích, co nedávají smysl, stejně jako Wiseau sám a i většina toho, co se ve filmu děje a jak se to děje. Herecky je to prapodivně prkenné, něco mezi špatnou telenovelou a pozdní nedělní zkouškou, na které už nikdo nemá zájem nic předvádět. Šablonovité postavy bez jakýchkoliv vlastností a šťávy. 'The Room' není jen špatný film, on si zkrátka bezohledně jede svoje. Práce kamery kupříkladu není zlá a dává tomu punc jakési pomyslné kvality, to ale zase boří vše ostatní. Výsledné pocity jsou takové schizoidní, rozdvojené. Definitivně něco jiného.

"Chceš umřít?! (...) "...jseš mrtvej." (...) "...a jestli na to zapomeneš, tak jseš mrtvej." (...) "...hej, jestli mě nechytíš, tak tě zabiju." (...) (o scénářích nemluvě) ____ Aneb romance na entou, protože hl. hrdina musí pro ženu svých snů projít zvláštním peklem. Ti dva si prostě a jednoduše rozumí. Žánrově mě naposledy takhle bavilo snad jen '500 Days of Summer', nebo 'Pěna dní' od Viana. Jihokorejci v roce 2001 natočili tuhle neuvěřitelně sympatickou věc a vsadili na absurdní upřímnost, kterou dostáváte jen v situacích ze života. Je to krásný protipól k hollywoodským blockbusterům s dobrým obsazením ústřední dvojice - hlučné a rázné holky a kluka, jehož bych popsal jen tím, že má hodně často zaražený výraz a stejně jako já, pootevřenou pusu a to je vlastně vše, co o něm stačí vědět a vidět, aby si i tak brzy získal vaši náklonnost. Čím dřív od vzniku jste tohle viděli (resp. blíže roku 2001, tím to bylo patrně silnější - taky to chce mít za sebou první velkej vztah, aby člověk docenil určité maličkosti, čímž mám na mysli, jak číst to, co po vás holka chce a nebo nechce). -Můžeš si dát kolu. -Dám si kávu. (...) (oči při čtení scénáře) (...) Stavba mostů příležitostí pro toho koho miluješ. Silné čtyři. Skvělá volba i pokud člověk nemá rád romance a chce na ně změnit názor, protože tady žádný patos nenajdete. Nedojde tu dokonce ani na polibek.

'Švestku' jsem si nechal na úplný konec, protože ji mám nejradši a zároveň si myslím, že je to #1 DJC. Je to hra česká a snoubí se v ní spousta tradičního Česka - vesnice, železnice, zpívání, dědkové, senilita se správnou nadsázkou, i ta švestka. Užívám si atmosféru téhle hry. Jestliže někdo řekne "Jára Cimrman", první, co se mi vybaví, je Smoljakův monolog v semináři ke Švestce. 11.6.2010 mi bylo DJC představeno. Nejdřív jsem viděl Akt a následně Němého Bobeše a už to bude skoro pět let, od smrti Smoljaka a od momentu, kdy jsem s DJC začal a možná skoro deset let, co se věnuju aktivně sledování filmů. Trochu to na mě padlo, kolik jsem tím strávil času, jako starej dědek jsem vzpomínal. Bylo mi líto, vidět tak úžasnou živou hru a říct si přitom, že Smoljak a Kašpar, kteří v ní excelují, už tu nejsou. Jak by řekl pan Smrtka: Tak na shledanou. "Jestlipak ses, pane Bože, díval, ptá se Cimrman chybujícího stvořitele..." (...) "Pekárku, mám nový vynález, bezbolestné kleště..." (...) "Já jsem totiž jako student..." (...) "I když poslyšte, ona to vždycky pravá svíčková nebyla." (...) "Profesor Albert Pražák..." (...) "Já mám se svou hlavou starostí až nad hlavu."(...) "A co, vy kluci? Vy se tady držíte jak dva buzeranti..." (...) "Přemku, ještě jednou řekneš slovo žebřík a já na mou duši z toho vozejku vstanu a přerazím tě." "To prej se stalo!" (...) (přepsaný komentář z 11.7.2010) ____ 95% (1997)

Unikum divadla v je v zásadě to, že každé představení je originál, jedinečné samo o sobě a vy jste, coby divák, svědkem. Scénář tu sice je, ale spíše jen z potřeby mít se o co opřít, mít důvod, že to, co dělám není vycucaná pseudoumělecká onanie, ale výsledek práce, kterou prezentujeme (nebo herectví v kombinaci se scénářem = práce, taky může být). A tady právě naskakuje onan prvek: spousta možností, jak být lepší, jak říct určitý dialog lépe, nebo zahrát tohle dynamičtěji, než kdy dřív, poddat se atmosféře, tolik detailů, co hraje roli. Divadlo je samo o sobě alchymie. V tomhle ohledu, tenhle záznam kombinuje dvě představení dvou hereckých sestav Záskoku. A proč se o tom vše zmiňuju? Cimrmani sice mají nějaké filmové záznamy svých her, ale pořád se to nevyrovná tomu, že jsme ty nejlepší správné sestavy a představení, zkrátka prošvihli... a dnes už tu Smoljak není. Cimrman, coby osoba, je vyzdvižen a zahalen tajemstvím a stejně tak svým způsobem i dlouholeté působení jeho tvůrců a herců, popravdě, na to jak dlouho hráli a jakému se těší zájmu, je to celé pořád relativně skromné a pro mě dodnes obestřené právě zmíněným oblakem tajemství (možná to byl taky Smoljakův záměr, protože já Smoljaka považuju za duchovního otce Cimrmana). Škoda, že ten pohled do zákulisí je jen pár minut.

"Ta kniha je především dlouhá. A to tak dlouhá, že kdyby byla snad o polovinu kratší, tak by furt byla dost dlouhá."

Možná úplně nejlepší cimrmanovská hra, které ale v mých očích konkuruje Švestka. Kadence humoru už v semináři je oproti ostatním značně vysoká, hned co Svěrák spustí, prakticky nemáte šanci se nudit. Smoljak "Blesk" Frištenský a legendární česká výprava. "No, tak už to nebudeme tajit, bydlí na Kulaťáku..." (...) "Opona je hezká... ale omrzí." (...) "Všichni byli da bé premiéře, jenom ty jsi debil." ____ 91% (1985)

Cimrmanovci uzavřeli svoje více než čtyřicetileté působení symbolickou hrou v nebeské kavárně. Zdá se mi skoro až neuvěřitelné, že nejnovější a poslední hru DJC jsem viděl poprvé 12/2010 a že byla napsaná v podstatě už v momentě, kdy jsem měl čerstvě dokončenou ZŠ a začal SŠ (2008). Zase jsem se seznámil s něčím v momentě, kdy to končilo a skončilo (v roce 2010, pět dní po Smoljakově smrti, jsem viděl 'Akt' a 'Němého Bobeše', ne vlastním přičiněním). Tehdy jsem definitivně netušil, že se ze mě stane během několika následujících let takový fanoušek. A i navzdory tomu je mi poněkud líto, že musím nakonec Českému nebi při této druhé projekci jednu hvězdu ubrat, tentokrát byl ten humor spíš úsměvný, jako když se staří kamarádi loučí a neví, co si samou nervozitou naposledy říct. A jednak taky kvůli tomu, jak silné jsou některé jiné hry. "Karle, nech toho, prosimtě!" (...) "Ten to schytá, co, Jane Ámosi?" ____ 68% (2008)

Není sporu o tom, že 'Cimrman v říši hudby' je nejslabší hrou DJC a i s tím se kritika drží až překvapivě u země, což jen dokazuje, jak silné postavení cimrmanovci mají i s tak špatným dílem. Za neúspěch bych označil fakt, že se pánové vydali na půdu opery, přičemž jsou sami jen divadelní neherci, co si občas zazpívají, jako při opeře bez hudby, která sama o sobě ještě fungovala. Ale jakmile se spustí ty instrumenty... Další drobnou chybu vidím ve Vondruškovi, ten mi díky svému pitvoření vyloženě vadí (a nejen zde). Jeho herectví působí oproti ostatním "dřevům" příliš křečovitě, nuceně a zkrátka mi tam vůbec nezapadá. Harmonikář v Hospodě, to je Vondruška, jak bych si ho rád pamatoval. "Nikdo netušil, přátelé, potom, co dítě tak lehce zvládlo předchozích osm lekcí, že devátá bude osudová." (...) "První soused, Zdeněk Svěrák... také dost hlavní postava..." ____ 45% (1973)

Zvláštní, že zrovna 'Hospoda Na mýtince' je z repertoáru DJC nejhranější. Hra mi nepřipadá nějak zvlášť výrazná, hodně se v ní zpívá a je spíše úsměvná, než vyvolávající smích. Ve výsledku ji vidím dokonce jako jednu z nejslabších. Jakmile se u Cimrmanů přehnaně prozpěvuje, veškerá zábava jde z kopce dolů. "Absolutní rým: Naše staré hodiny, bijí čtyři hodiny." (...) "..prostě, nedávno jsme se tam dočetli, když nám to přeložili..." (...) "Snad nechceš říci, že v této pustině s tebou žije něžné pohlaví." "Nejen pohlaví." (...) "...ale jo, klidně, já sním všechno." (...) "Máme se rádi?" "Jsme!" (...) Vídíte, spravedlnost nakonec vždycky zvítězí." ____ 67% (1969)

Scéna, kde Kašparův Smil Flek z Nohavic koordinuje souboj mečů je nezapomenutelná, hlavně Weigelovy lakonické poznámky. Relativně hustá koncentrace humoru bez jakéhokoliv žvanění okolo. 'Blaník' je jednoduše jedna z nejikoničtějších a nejzábavnějších her DJC. "To není možný. Chvojka, přečti, co tam je." "Pozemšťanům je zakázáno nahlížet do blanických knih." "To tam je?! Podívej se jestli to tam je!" "To má právě Chvojka zakázaný." (...) "Kdo je pro?" "Já." "Kdo je proti?" "Tady!" "Nikdo." (...) "Chceš vidět jak zmizí? Ona umí mizet." "Jo, to by mě zajímalo." "Zmiz..." (...) "Veverko, tebe to bolí a chceš nás nasrat." (...) "Moment, moment, co je to kuželník?" "Napiš 'vozová hradba'." ____ 84% (1990)