Podivuhodné příběhy

Krásný trojrozměrný poklad. Je vidět, že když se Poem inspirují tři nápadití režiséři, dokážou z jeho povídek vytvořit úchvatnou a především inteligentní podívanou. První příběh je ztvárněním Poeova Ohnivého koně, kde Roger Vadim za pomoci nádherné Jane Fondy zobrazuje naprostou zvrhlost, zhýralost a zbytečné zlo, které je konfrontováno prokletím v podobě koně. Tím, že v příběhu figuruje magnetismus muž-žena, mu dodává hloubky a vzájemné znepřátelení rodů se mění v záhubu mnohem horší. Čeho si musí každý divák povšimnout je i úchvatná výprava filmu. Scény jsou točené v romanticky rozervané přírodě, kostýmy jsou neuvěřitelnými módními klenoty a v neposlední řadě Z každého kouta dýchá krása v jiné podobě - romantické krajiny, módní klenoty v podobě neuvěřitelně nápaditých kostýmů, nádherní hřebci a samozřejmě spousta krásných (především ženských) tváří. Dalším příběhem - o Williamu Wilsonovi - se nechal unést Louis Malle. Příběh je o krutém sadistovi, kterého pronásleduje jeho dvojník, který nosí stejné jméno, ve všem ho převyšuje, a pokaždé mu překazí jeho zvrhlé činy. Tohoto rozpolceného psychotika výtečně ztvárnil Alain Delon. Tím, že tvůrce ztvárnil někoho tak zlovolného za pomoci opravdu překrásného herce, propojil Poeovu myšlenku s odkazem Doriana Graye, ale navzdory tomuto faktu zůstal ze všech tří příběhů původní povídce nejvěrnější. Poslední povídka na první pohled do celého snímku vlastně vůbec nezapadá. Federico Fellini pojal svůj příběh hodně osobitě. Inspiroval se povídkou Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, ale zasadil jí do současnosti. Navíc jí podal v úplně jiném uměleckém směru než další dva režiséři - ztvárnil jí za pomocí groteskních prvků obohacených o niterní zjevení a absurditu. Zachoval vlastně pouze její závěr, a společensko-kritický odkaz, kterým disponuje, přenesl do světa šoubyznysu, čímž vlastně příběh přiblížil přítomnému dění. Hlavní postavu, kterou umě vystihl maniakální Terence Stamp, pojmenoval Toby Dammit, což zní jako hříčka od podobně znělého to-be-damned. A jako každý, kdo se zjeví jako hlavní hrdina některého z těchto vyprávění, proklet opravdu bude. Celý tento snímek je naprosto fenomenální poctou talentovanému spisovateli, jehož jméno a příběhy jsou často zneužívány k pseudosofistikovaným komerčním zpodobněním. Na tomto plátně se mu konečně dostává úcty, pochopení a oslavy jeho génia tak, jak si to zaslouží. (07.07.2014)

Hodnocení povídky "Toby Dammit" v režii F.Felliniho. Maestro měl točit horory častěji. Tohleto zpracování Poeovy historky se mu povedlo, byť je pravda, že s předlohou má společnou akorát to vidění ďábla. Zde postava Tobyho není autorův přítel, nýbrž anglický charakterní herec - osobně tohle metamorfování vidím jako klad, jelikož se tak otevírá prostor pro několik nezávisle na sobě působících jevů: 1) autoreflexe Federicova profesního rozpoložení (pokud se nepletu, někdy v téhle době experimentoval s LSD a bezeslovná druhá půlka mi navazuje teoretickou definici účinků této drogy), 2) opětovný pohled na filmový průmysl (tentokrát spíše pomrkávání typu Sladký život), 3) kritika filmových festivalů (soudím tak dle hororové ironizace, která mi třeba naznačuje, že Fellini asi tyto zájezdy neměl moc rád). Kvalitní je i vizuální a symbolická stránka, která mě jednak připomněla Spalovače mrtvol (ztělesnění ďábla) a především filmy Daria Argenta typu Suspiria - ani bych se nedivil, kdyby jedním z jeho záchytných bodů bylo právě toto dílo od jeho krajana, ač vím, že se inspiroval třeba Hitchcockem. Kdybych měl brát adaptace Poeových děl z hlediska emocí, považoval bych za nejzdařilejší zpracování ta od Švankmajera, ale i přes dobrou drásavou atmosféru se tenhle kousek snaží více ztělesnit spisovatelovu osobnost, která nebyla děsivá, jako spíš lehce ujetá - proto mi je Fellini se svojí troškou do mlýna sympatičtější. 90% (03.06.2010)

Názov je veľmi výstižný, fakt sú to podivné príbehy, kde hlavná postava je vždy dosť mignutá. No ako-tak ma dokázala zaujať len tá druhá poviedka s Delonom, prvá s Fondovou je nuda a tretia Felliniho je taká typická Felliniovská, že som mal chuť to vypnúť po pár minútach a neviem, čo táto tretia má spoločné s Poeom, za jeho čias sa asi ešte na Ferrari nejazdilo. (23.12.2022)

Tento vzácně sourodý povídkový triptych originálních čtenářských zkušeností s Edgarem Allanem Poem vrcholí svou poslední částí – Felliniho osobitou variací na prózu Never Bet the Devil Your Head. Vadimova povídka sice okouzluje svou smyslnou obrazivostí, nicméně zdaleka se jí nedaří gradovat napětí, a naopak Malle napíná, aniž by však navodil atmosféru nebo se pokusil psychologicky odstínit postavy. Fellini dokáže obojí: hrou náznaků ponechává diváka v nejistotě nad zvolna a fragmentárně se rodícím dramatem hrůzy, kterou umocňuje neobyčejně stylizovaným zpodobením světa, vychýleného podobně (byť jinými prostředky) jako kdysi ten caligariovský. (31.08.2014)

Přesně podle hodnocení je vidět, jak je film rozporuplný a jak rozdílně působí na diváka. Mě osobně přišlo velmi zajímavé, jak byla každá z povídek svým způsobem jiná a myslím, že bych dokázal poměrně snadno ke každé přiřadit režiséra. Samozřejmě vodítkem v první povídce by mi bylo obsazení Jane Fondové, režisérovy partnerky. Ale i samotné, dosti okázalé, kostýmní, s prvky glamour erotiky ztvárnění bylo velkou nápovědou. Psychologičtější prostřední povídka a lá Louis Malle. A poslední - to byl jasný Fellini, už podle piana Nina Roty. Mimochodem ten dělal podle titulků jen Feliniho kus a zde je uvedený jako autor celé hudby. Také kamera byla dost rozdílná a u první povídky její úroveň dost kolísala. Interiérové scény byly spíš televizně svícené a exteriéry sice krásně komponované, ale také výrazně dosvěcované v bližších záběrech na Jane. Bylo to tak zřejmé, až mě to rušilo od děje. Sám bych hodnotil povídky vzestupně 2, 3 a 4. (07.07.2014)