F for Fake
F wie Fälschung
About Fakes
F ako falzifikát
Kamera:
Gary GraverHudba:
Michel LegrandHrají:
Orson Welles, Joseph Cotten, Richard Wilson, Paul Stewart, Gary Graver, Peter Bogdanovich, Laurence Harvey, Nina van Pallandt, Andrés Vicente Gómez (více)Obsahy(1)
Méně proslulý film světoznámého Orsona Wellesa je poněkud klidnějším příspěvkem k tématu dekadence v současném umění. Podvody a švindl, manipulace a triky a vůbec mystifikace dovedená in extremis jsou hlavní témata filmu. Režisér si pohrává především s formou, kdy pomocí postupů užívaných v dokumentárních i hraných filmech si pohrává s diváky. V tom tkví subverzita filmu, který zůstal stále aktuální, i když vznikl na počátku sedmdesátých let. Hlavní dějovou linií představuje případ padělatele uměleckých děl Elmyra de Hory a Welles vedle tohoto smyšleného příběhu zakomponoval do díla události kolem zfalšované biografie Howarda Hughese. Především díky mistrovsky provedeným montážím odhalujeme šarlatánství takzvaných expertů, kteří se osobují právo rozhodovat, co je falzifikát a co originál. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (43)
Umělci a podvodníci. Kdo rozhoduje o tom, co je umění? Je falešný Picasso v prestižní umělecké galerii uměleckým dílem nebo ne? Orson Welles se tváří, že nám předkládá dokument, ale je zcela věren jeho názvu a neváhá nám ho nakonec demaskovat jako falešný dokument, byť obsahující i značnou část pravdy. Další koncepční hříčka, která je ve výsledku opět promyšleným uměleckým dílem, jak se dalo od Mistra čekat. ()
Reziser Orson Welles /Obcan Kane, Lady from Shanghai, Touch of Evil/ natocil film o mystifikaciach, podvodoch a falsovani umenia nielen vo svete filmu, ale aj v umeni. Wellesove komenty su zaujimave, a ako art sa to da dobre zvladnut. Okrem Wellesa tu hrali aj Joseph Cotten /Obcan Kane/ a Paul Stewart /Obcan Kane/. Ovsem, roku 1974 uz mal Welles to najlepsie davno za sebou. 70 % ()
Pravdivá mystifikácia. Welles sa týmto vtipným esejistickým rozborom približuje moderným dielam Jeana-Luca Godarda, a rovnako ako on v ňom vyjadruje svoj spletitý, trochu tajomný a lživý, svetonázor. V samotnom strede je reťazec vzájomne prepojených afér okolo falšovania a falšovateľov, podvodov a podvodníkov, dvojníkov, skutočných a vymyslených osôb a postáv ( v rámci afér i v rámci filmu samotného), záhadných prepojení, pravých plagiátov a falošných originálov. Uveriť tomuto filmu je rovnako nebezpečné ako uveriť pánovi na rohu, že vám chce skutočne len dať cukrík. A podľa mňa je to viac než výstižné prirovnanie - Orson Welles sa hrá, láka nás na sladkosti, zvádza atraktívnymi témami a ťahá kdesi do tmavej uličky, kde si s nami robí, čo chce. Prijmite pozvánku do sveta lží a klamu, ktorý stvorila moderná spoločnosť a umenie, a nájdite odpoveď na jednoduchú otázku: kto je odborník, kto umelec a kto plagiátor? Všetko, čo nasledujúcich 85 minút uvidíte, je kúzelnícky trik. Alebo snáď skutočná mágia? Presvedčte sa sami. Vašim sprievodcom bude samotný Welles a jeho uhrančivé komentátorské schopnosti. 90% ()
(1001) -"It's pretty, but is it art?" Sakryš, ti megalomanští puntíčkáři už dneska rozhodně nejsou takoví, jako bývali. Orson svůj dokument o padělatelích umění podává s větším spádem a poutavostí, než jakými oplývá většina dnešních blockbusterů, a na mém diváckém blahu to jde rozhodně poznat. Jediné, co bych mu trochu vytkla, že ta jeho hra s podvodem na diváka je mnohem snázeji prohlédnutelná, než si nejspíš sám myslel, a hlavně že je tam nejspíš nepotřebná. Mně ta první hodina nasytila dost. Zároveň je také myslím jasné, odkud ukradl, totiž okopíroval, totiž kde našel inspiraci Nolan pro úvod ke svému filmu o podvodnících, chci říct kouzelnících. ()
„This is a promise. For the next hour, everything you hear from us is really true and based on solid fact.“ Neskutečně hutný a na pozornost náročný esej o švindlech a švindlířích, který je stejně jako Občan Kane hlavně (nerozluštitelnou?) hádankou pro (ne)důvěřivé diváky (a mile zákeřnou hrou pro tvůrce). Nikoliv hraná či dokumentární forma, z nichž obě jsou stejně manipulovatelné, ale Wellesovo ego F for Fake sjednocuje. U auto-referencí a obsazení Ojy Kodar, tehdejší Wellesovy mimofilmové múzy, překračování hranice mezi realitou a fikcí nekončí. Dokonce se objevily spekulace, že jde o režisérovu reakci na článek Pauline Kael, přisuzující většinu scénáristické práce na Kaneovi Hemanu J. Mankiewiczovi. Cokoli se za písmenem F skutečně skrývá, o jakkoli velký „hoax“ jde, Wellesův poslední dokončený projekt předpokládá aktivní spoluúčast. Nenechte se ošálit lacino. 80% ()
Reklama