Klient

Je zajímavé, kolik výrazných autorských festivalových snímků vzniklo v roce 2016 na stejných základech. Neznámá dívka bratří Dardennů, Zkouška dospělosti Christiana Mungiu i Farhadiho Klient budují téma filmu na rovině sociálního dramatu obyčejných lidí, jejichž život naruší násilný čin. Jeho podstata však není zcela jasná a hlavní postavy se tak s pomocí jakési detektivní zápletky pokoušejí nalézt pravdu, která se ale ve všech případech vyjeví jako neuspokojivá a určitá míra viny se pomalu ale jistě přesouvá na hlavního hrdinu. Zajímalo by mě, jestli je to přirozený souběh okolností a nezávisle na sobě tak tvůrci reagují na dobu okolo nás, anebo se jedná o čirou náhodu. Faktem je, že vítězem je u mě stále rumunská Zkouška dospělosti. Farhadi nicméně nenatočil špatný film. Nemá sice takový drive jako Rozchod Nadera a Simin, dokáže ale i tak působivě vygradovat děj a zanechat v divákovi hořkou pachuť. Na Oscara to však za mě není. 7/10 (30.05.2017)

Když natočíte dokonalý film jako Nader a Simin, je asi nevyhnutelné, že jakýkoliv pokus o posun v témže tématu bude vyhození z rovnováhy. Možná proto je každý film Kubricka úplně jiný? Protože Stanley věděl, že dokonalost není kam posunout? Farhadi každopádně trpí na to, že vše skvělé bylo už v Rozchodu. A vše ostatní už skvělé není. (18.05.2017)

Výborný thriller. Klient Asghara Farhadiho byl prvním filmem íránské kinematografie, který jsem viděl a hned napoprvé jsem měl tu možnost vychutnat si ho v celé své kráse v kině na velkém plátně, kam Klient, přestože se jedná prakticky o komorní snímek, rozhodně patří. Farhadiho film se dá jen velmi těžce zařadit do určité žánrové skupiny. Na jednu stranu jeho děj, pomalé tempo, postavy (manželský herecký pár) a komorní stylizace zasazená do prostředí Teheránu, by mohli otevřít cestu označení jako "sociální drama." Farhadi však pracuje s mnohem vrstevnatější a podstatně rafinovanější zápletkou, přičemž na půdě prakticky jednoho bytu jedné manželské dvojice staví vedle sebe psychologický film (manželská krize), detektivku i mrazivý thriller. S proměnlivou atmosférou zachází režisér skvěle, stejně jako při vedení herců - Shahab Hosseini a Taraneh Alidoosti jsou výteční. Přesto, že se jedná o smyšlený příběh, Klient si zakládá na určité pravdivosti světa, ve kterém se odehrává, a do něhož nechává diváka velmi dobře nahlédnout. Myslím, že označení jako "film ze života" je poměrně trefné. I to může být důvodem toho, proč si Americká filmová akademie tento film vybrala jako vítěze Oscara v kategorie nejlepší zahraniční film. Klient je totiž filmem hovořícím ryze univerzálním jazykem a přesto neodvratně spojeným se zemí svého původu. Navíc v sobě schovává i otázky vztahové (celý příběh je v podstatě výpovědí o náhle narušeném vztahu dvou lidí, kteří se milují). Film, který má co říct, dokáže poutavě vyprávět a ještě mít prostor pro strhující okamžiky, si Oscara zaslouží. O Íránskou kinematografii se určitě budu v budoucnu více zajímat, a co se týče přímo Asghara Farhadiho, musím se někdy podívat i na jeho Rozchod Nadera a Simin. Jeden Oscar za nejlepší zahraniční film. (19.05.2017)

Styl je jevištní bytově divadelní. Střízlivě civilní výraz pomáhá režisérovi budovat výbušné napětí ze zdánlivě idylických chvilek, třeba při dětské návštěvě u večeře. Kvůli konečnému efektu se zápletka poněkud uměle komplikuje, nicméně pointa ve finále nese vedle originality i čistou sílu – jako vždy, když se volí mezi trestem a slitováním. Režisér za tento film dostav svého už druhého Oscara nechápu, pro tentokrát slavnostní ceremoniál bojkotoval kvůli Trumpovu přístupu k cizincům z muslimských zemí. Muslimů a jejich agresivního náboženství se všude bojí a Trumpovo rozhodnutí se mi zdá logické. Já u nás muslimy také nechci. Jsou známí tím, že se nikde nepřizpůsobí místní kultuře a vytváří izolované komunity. Před zákony země, kam přišli dávají přednost zákonům svého Boha. Dalo by se říct, že praktickým realizováním Koránu vznikne ráj Islámského státu. (11.04.2020)

Jakkoli Farhadi zdánlivě jmenuje svou lásku k divadlu skrze prolínání filmového příběhu s obsaženou divadelní hrou Smrt obchodního cestujícího, nezamaskuje tím, že film Forushande je divadelní hrou samotný. Maskuje to praskajícím začátkem, leč ihned poté se kvapně přesune do módu 'lidé spolu mluví v nějaké místnosti', přičemž i ono prostředí se stává součástí nálady dané scény, viz závěrečný, nekonečně dlouhý climax v prázdném bytě plným trhlin. Vlastně se dost divím, že v sobě režisér potlačil ambici napsat spíše divadelní hru, ve které je ještě obsažena jiná divadelní hra. Ale chápu, že jakožto uznávaný oskarový režisér jezdit s filmem po festivalech je prostě pokušení. Mimochodem když se dívám na poslední nadšené reakce festivalových porot na filmy z rumunské nové vlny, současné Dardenny či třeba právě onoho Farhadiho, tak se mě už pomalu začíná dotýkat zjevné stárnutí akademiků, kteří je zastupují. Já chci filmy, které vyprávějí obrazem, formálně experimentují, provokují a užívají si nekonečných možností post-moderny. Ne jen silné teze, nudně nasnímané tak, aby se v nich byl schopný orientovat i osmdesátiletý zasloužilec. (16.08.2017)