Můj strýček

Panu Hulotovi zrejme doslo huleni, protoze vsechen svuj vtip nechal na prazdninach v primorskem letovisku. Mon Oncle byla skutecne nuda k uzoufani. Minimalni zabava, neskutecne otravna hudba, stupidni scenar o nicem, nevyrazny Jacques Tati. Nejake ty hvezdy zachrany davam za spravne futuristicky baracek a zahradu, ve kterem se take odehravaly ty jedine vtipne momenty filmu. Po mnohem lepsich prazdninach pana Hulota tezke zklamani. 4/10 (03.06.2010)

Po sklamaní z Prázdnin som sa naozaj tešil na Môjho strýka. Ten ma pred mnohými rokmi bavil a mnohé scény z neho som si dodnes pamätal. Ale bolo to ďalšie sklamanie. Gagy zriedkavé, jednoduché a toporne vytvárané. Kritika snobských zbohatlíkov je zvetralá, ako trojdňové pivo. Samotný Tati je tak pitoreskná postava, že pochybujem o jeho schopnosti baviť aj súčasných divákov. Do nekonečna opakovaný hudobný motív tiež neprispel k príjemnejšiemu sledovaniu diania na obrazovke. Môj strýko je pre mňa ďalším sklamaním a okrem súcitných troch hviezdičiek ukončil moju potrebu vidieť ďalšie filmy Jacquesa Tatiho. (13.02.2018)

Jelikož jsem ve svém mladém věku vesměs filmově nevzdělaný, nebojím se tedy přiznat, že jakýmsi synonymem francouzského humoru byl pro mě Louis de Funés. Stále jím samozřejmě je, ale po Mon oncle už ten náhled nebude takto jednostranný. Jestli jsem v komentáři k Truffautovým 400 ranám psal, že na francouzském filmu mám nejradši příjemnost a pohlazení po duši, zde jsem si ho užil dosytosti. Bylo to samozřejmě díky postavě pana Hulota. Jeho komika je, jak zde správně píšete, postavená na tom, že je jako puritán konfrontován s moderní dobou (zde musím na okraj zmínit i moje překvapení, že takovým tématem se Tati zabýval již koncem padesátých let). Ale všímal jsem si také i nehumorných scén, kdy chce udělat nějaký dobrý skutek, ale přesto je nějak klepnut přes prsty (např. scéna u zelináře v úvodu filmu). Gagy jsou tak vypilované, že se dle mě příběh ztrácí, nicméně podtext a hlavně ten laskavá satira tento deficit smazávají. Když už jsem u toho laskavé satiry, až do dnešního dne jsem vlastně nebyl schopen definovat toto slovní spojení. Tento film ale mi tu definici vysvětlil. Zaujala mě po nějakém čase ústřední melodie filmu - určitě znáte ten pocit, kdy sice skladbu slyšíte poprvé, ale máte ji rádi, jako by jste ji znali aspoň dvacet let. Rozhodně zasloužený Oscar a Zlatá palma, já zase uděluji zasloužených pět hvězd. (22.04.2009)

Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga. (01.08.2011)

Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?! (18.06.2017)