Šťastný Lazzaro

Film je to nevšední a zvláštní. Důvěřivého dobráka všichni zneužívají. A přijímá to přirozeně, beze zloby, stejně jako celý svůj pobyt v zaostalé nevolnické komunitě. Pak se vytvoří zajímavé teenagerské spojenectví. Aristokrat si hraje na rytířské sbratření, nádeník za něj cedí krev. Když je otrokářská komunita objevena, příběh se náhle láme. Objeví se mystický prvek časového zázraku. Venkovskou idylku střídá šedá periferie moderního velkoměsta. Se sociální linkou film poněkud zlevňuje, ale dál mu zajišťuje kouzlo postava zdánlivého prosťáčka tak čistého a spravedlivého, až je nepohodlný všem a všude; včetně kostela. Zdálo se mi to chvílemi dokonce napínavé, zábavné a emočně účinné. Film získal nějakou cenu v Cannes a měl tuším čtyři nominace na Oscara za evropský film a myslím, že i nějakou proměnil. (15.04.2020)

Lazzaro ve mně nezanechal žádnou emoci, což by tolik nevadilo, kdyby byl snímek nějak zásadně myšlenkově podnětný. Problém je, že první alegorická rovina je až moc přímočará a doslovná (kolik různých variací na téma "prosťáčka Františka", který je vzdálen světu lidí, ale blízko přírodě - a tedy bohu - už jsme tu měli?), zatímco tu druhou (přerod rurální Itálie v divoký kapitalistický západ, o kterém mluví režisérka) nemá tuzemský divák možnost odhalit. Předvídatelný konec výslednému dojmu taky příliš nepomáhá. (19.03.2019)

Já jsem si Lazzara užila na 100%. Chvíli jsem sice tápala po přeskočení děje do města, ale brzo jsem se zorientovala. Ukazuje nám to Itálii jak jde v čase. Na začátku vykořisťování chudého venkova a útěk mladých lidí do velkých měst za "lepšími" zítřky posléze vybydlení či spíše vylidnění vesnic a nakonec jejich postupné navrácení se zpět do jejich rodných měst a něco v nich změnit. Kde jinde než v Itálii si můžete koupit dům za 1 euro?!  Pro mě to byl rozhodně dobrý zážitek. Za mě 100% (30.06.2021)

TENHLE FILM MĚ ZASÁHL JAKO DLOUHO NIC A EVOKOVAL MI TOLIK VĚCÍ A SOCIACÍ - ŠKODA, ŽE NEVIDĚNO VE VARECH. Co by se možná stalo Otíkovi Rákosníkovi, kdyby začal bydlet na sídlišti - to by se přidali české reálie, ale tady jsme v Itálii. Nebo kdyby v Hroznech hněvu banky nechali splácet hypotéku mizernými výnosy s hospodaření na poli. Kdo je Lazzaro? Nezničitelný, neúnavný panáček, který se zhmotnil ze starodávného apokryfu? Metafora na ekonomickou transformaci? Tichý revolucionář? V baráku na venkově, kde lidé mají 1 žárovnku na celý barák, žije podržtaška Lazzaro, který nemá ani vlastní postel a je otrok "hej nebo počkej". Pak se dozví něco, co ho naprosto vykolejí a stane se něco, co se stát možná nemělo, ale k čemu se schylovalo, ale on u toho není. Do toho mu hrála píseň "Dream on", moje oblíbená devádesátková píseň, která ho bude provázet po zbytek putování. Přemístění do současnosti, provázené povinně zbytečnými obrazy - viz dále - trochu ubírá na síle vyprávění, ale přesto stále drží pozornost, protože je divák zvědavý, co se bude dít. Něco člověk čeká, něco ne a podle toho může posoudit, jestli se film láme v půli nebo ne. Celková atmosféra, materiál a formát, na který a ve kterém je film natočen, evokuje moje milované staré italské filmy a styl natáčení, krajina, výprava, prostředí mě naprosto pohlcuje pořád. Vyvrcholení pochopí ten, kdo má něco načteno, zná biblické vyprávění a apokryfy nebo vidí za horizont či si to dokáže vyložit. Ne, nevyšumí to do ztracena, protože pocity, nálady a dojetí přetrvávají, hold když se srazí ideály s realitou....podle některých i mě, je tohle částečně dosti reálný obraz dnešní Itálie než Zlovolné historky z předměstí - Tady Vary 2020 Co se mi nelíbilo: nějaká samozvaná vládkyně po celý den kouří a předčítá nějakým dětem, které do příběhu nepatří, bibli či co? Zbytečný záběr. Další je ta povinně zbytečná vlna nabalených uprchlíků. HLÁŠKA FILM: I KDYŽ JE TO DUCH, MUSÍ PRACOVAT. (11.04.2021)

Markýza Alfonsina de Luna (výborná Nicoletta Braschi) už dlhé letá vykorisťuje prostých obyvateľov uzavretej talianskej d-e-d-i-n-k-y Inviolata. Pre nič, za nič, určite nemá prezývku: „kráľovná cigariet“ ... Postava Lazzara je jedným z vyciciavaných občanov. Tancredi de Luna je synom vykoristovateľky, pričom je pravé opozitum svojej panovačnej maminy, čiže sa z neho onedlho stáva rebel s príčinou. Skamaráti sa s Lazzarom, vzoprie sa matke, zinscenuje svoj únos, a k tomu zavýja, ako vlk. Jedného dňa sa z čistého a jasného neba zjaví helikoptéra, keď hlavná postava zažije (prežije) krkolomný pád, a po prebudení sa, zisťuje, že všetci sú zrazu preč, zatiaľ čo on báda, čo sa vlastne stalo, počas toho stretáva ľupičov, že o nemalú chvíľu sa práve s nimi presúva do M-E-S-T-A, kde stretáva „starých-známych” . Zaujímavé je najmä to, že medzitým ani o deň nezostarol, keď ostatní zostarli o oveľa viacej rokov, než je vôbec prípustné. Dospeláka Tancrediho by v súčastnosti sotva spoznal, nebyť toho, že Herkules na malý moment zaštekal. Skôr Antonia bude dobre vedieť, odkiaľ vietor fúka. Býva v akomsi „bungalove” pri železnici spolu s ďalšími, medzi ktorými je i “krpatý” Pippo. A nedá sa povedať, že by si extra spokojne nažívali, ešte lepšie, ako predtým, ba naopak ! _ SESTRY Rohrwacherové, keď jedna hviezdi pred kamerou, druhá zase za kamerou, spoločne nakrútili pomerne vážny a realistický snímok, ktorý sa vo svojej druhej polovici pretaví až do akejsi fantasknosti, v ktorej zakaždým automaticky vyčnieva protagonista LAZZARO, a ten je vždy rovnaký. Jeho predstaviteľ Adriano Tardiolo je strašne zvláštny, ale iniciatívny. Úprimne : nevravím, že 2/2 je slabšia, než 1/2, a na moje počudovanie, majú toho obidve veľa spoločného, ale z môjho hľadiska bol film až príliš zahľadený do hrdinu Lazzara. (11.10.2019)