Umučení Krista

Vizuálně dokonále, hudebně podmaňující, příběhově epické. Posledních dvanáct hodin jedné z nejdůležitějších postav lidských dějin bylo ztvárněno dokonale. Ano, dokonale. Nedokáži si představit, že by někdo mohl vytvořit lepší film o Ježíši Nazaretském, jenž by plně ukázal sílu jeho oběti. Styl, jakým Gibson dílo převedl na plátno nejznámější příběh všech dob je ukázka mistrovství, ať už se jedná o dialogy, vedlejší postavy Petra, Jidáše, Marie, Máří Magdalény či Ďábla nebo střih Křížové cesty (kamenující dav) s vstupem do Jeruzaléma (milující dav). Přiznám se, že jsem ateista, ale tohle monumentální dílo o lidskosti a její povaze, mne ohromilo a ohromuje dodnes. (21.08.2007)

Film, který se těžko přijímá a těžko se i hodnotí... Umučení Krista je snímkem o víře a možná více než o Ježíši Kristovi nám něco napoví o jeho tvůrci Melu Gibsonovi a jeho náboženských představách (jeho otec i on sám patří k velmi ortodoxní křesťanské sektě), narazíme tu na mnoho věcí, které v biblickém textu nenajdeme (a osobně pochybuji, že na ně narazíme i v nějakých textech apokryfních) a přivodíme si na více než dvě hodiny bolestné a nepříjemné emoční stavy. Svůj účel ale zřejmě Gibsonův film splnil - o Ježíši Kristovi, jakož o křesťanské víře samotné, se začalo celosvětově mluvit a udělal jí tak tu nejlepší reklamu... (Zcela stranou ponechávám dle mého názoru primitivní povzdechy nad tržbami a neadekvátním násilí ve filmu. Tenhle film není o nic násilnější než jakékoliv stupidní akční béčko...tam je ovšem násilí vnímáno jako kvalitní a smysluplná zábava...) Málo se ale v debatách o Gibsonově filmu akcentuje a probírá fakt, že sám žánr, ke kterému se film hlásí již svým originálním anglickým názvem, jsou pašije, pašijové hry, tedy jeden ze žánrů v obecné kulturní rovině nejstarších. A jako příběh pašijový je Gibsonův velkofilm snímkem celkem sofistikovaným, tedy až na onu, filmovou řečí velmi akcentovanou, míru naturalismu Ježíšových muk... (28.09.2007)

Tenhle film se mi těžko hodnotí a to i po druhém zhlédnutí. Kdybych měl hodnotit pouze tu větší část filmu, která předchází cestě na Golgotu, bylo by to 5* jako vyšitých. Znamenitě zahraný Pilát, Herodes je i přes malý prostor přímo lahůdkovou postavou a Mattia Sbragia je jako rezolutní Kaifáš velmi přesvědčivý. Společné scény Piláta s Ježíšem jsem si z opravdu vychutnával. Tolik kritizované flashbacky jsou působivé a zejména ten s Marií a Ježíšem u stolu je opravdu nádherný a plný citu. Jenže počínaje cestou na Golgotu pro mně Gibsonův film ztrácí na působivosti. Gibson udělal z Krista bytost, která NADLIDSKÝM překonáním všech nesmírných útrap působí nevěrohodně. Řekl bych, že méně je někdy více, že pár šlynců na kůži působí bolestněji a opravdověji, než na hadry rozsekané a krví zalité NĚCO, co dříve dříve připomínalo lidské tělo. Kristovo utrpení tak úplně ztratilo lidský rozměr. Dále scéna, kdy havran vyklove jednomu ze spoluukřižovaných lotrů oko, nemá žádnou oporu v evangeliích a silně zavání samoúčelností. Přesto filmu nemohu nepřiznat jistou dávku působivosti, znásobenou i návštěvou kina, kde všichni seděli do konce titulků, což jsem už dlouho nezažil. A dodatečně uznávám, že má původní výtka směrem k nulovému myšlenkovému obsahu, který nesahá Scorsesemu "Poslední pokušení Krista" ani po kotníky je možná trochu od věci. Ten film NEMÁ nic vysvětlovat, polopaticky představovat postavy, aby to průměrní diváci chápali. Asi nejvýstižněji to napsal renomovaný Roger Ebert: "Tohle není kázání či homilie, ale vizualizace ústřední události křesťanského náboženství. BERTE NEBO NECHTE BÝT." Otázkou zůstává, je takový film potřeba? Gibsonova umělecká výpověď se ideálně strefila do doby, kdy díky permanentní hrozbě terorismu je svět vystaven střetu civilizací, střetu náboženských principů a obrovský úspěch filmu ve Státech lze přičíst i potřebě ideologického útočiště. A historie se opakuje v cyklech. Střety mezi abrahamovými náboženstvími - judaismem, křesťanstvím a islámem - mají a budou mít i nadále na svědomí spoustu krve a utrpení. A není to ani tak problém samotného náboženství, jako spíše živočišného druhu jménem HOMO SAPIENS STUPIDUS, který má v sobě zakódovanou potřebu boje a krutosti. V několika scénách Gibsonova filmu je to velice zřetelné. To mu budiž přičteno ke cti. (17.04.2004)

Na tenhle film už sem slyšela moc názorů - jedni ho zatracují, druzí vynášejí do nebes. Je těžké být pod takovým tlakem objektivní. Já osobně jsem ateistka, ale co se Umučení Krista týče, velmi se mi líbil. Dá se těžko srovnávat (přece jenom zfilmovaných pašijových her neni zrovna jako hub po dešti), ale je to jeden z těch lepších filmů o Ježíšovi. Nezatěžuje životopisem Krista, ostatně ten většina lidí na zemi zná celkem dobře, ale soustředí se na posledních 12 hodin jeho života (o tom nakonec pašijové hry víceméně jsou). Asi nejlépe zahraní a vykreslení tu jsou Pilát Pontský a Satan (ten byl podle mě opravdu zdařilý). Mnoho by se jistě dalo filmu vytknout, ale na druhou stranu mnoho lze také pochválit (např. latina a tuším hebrejština dodávají na atmosféře) a naturalismus scén bičování mi nepřijde tak děsivý, jak někteří proklamovali (myslím, že jsou k vidění i horší věci a nejen ve splater films). Takže celkem čisté 4*. (07.05.2004)

neznat Umučení Krista, byl by pro mě pojem "náboženský gore film" nepředstavitelný. pro poučeného diváka, který chápe, že "pašije" jsou specifickým dramatickým žánrem, jaký vyžaduje znalost určitých kulturních a historických souvislostí, může Umučení nabývat až ikonického statusu. na ostatní diváky musí film působit zřejmě jako neproniknutelný, surreálný horor. avšak ani v tom nejsadističtějším "torture filmu" neprojde protagonista tak tuhou zkouškou těla. důvod není těžké domyslet. nikdo jiný než polobůh by taková muka nepřežil. zvěsti o realismu a přepečlivé snaze dojít co nejvěrnějšího obrazu jsou právě a jen zvěstmi. ale to není nutně na škodu, jelikož mimo jiné i proto mohlo být Gibsonovo ztvárnění o tolik více naturalistické a sugestivní, než na co si troufli tvůrci jiných evangelijních adaptací. v souladu s titulem, v hutné bouři emocí dobývají všechen prostor nejrůznější děsy a hrůzy na úkor konejšivých pocitů, které by měly přicházet s vědomím, co všechna ta agónie vykupuje. souhlasím s docentem Suchánkem, že film se (navíc bez opravdové snahy o realismus) koncentruje na tělesnou bolest, zatímco daleko významnější duševní soužení (Getsemany) odsouvá na úplný okraj zájmu, a právě proto bych se zdráhal hovořit o "duchovním filmu". (27.11.2012)