Spirits in the Forest - život s Depeche Mode

Dostal som presne to, čo som očakával. Desaťročia po 101 sme dostali opäť niečo podobné, ale predsa len trochu premyslenejšie a so zaujímavo nasnímanými zábermi z koncertu. Takže ten najsilnejší dojem z filmu bol taký, že sa nesmierne teším na koncertný záznam, dúfam že z oboch večerov. Corbijn umne prepája tematicky songy s tým, čo rozprávajú fanúšikovia, takže napríklad pri projekcii Walking in my Shoes rozpráva mladík o svojom coming oute, keď počúvame o revolúcii v Rumunsku, hoši nám hrajú Where´s the Revolution atď. Inak ma prehovory týchto šietich fanúšikov až tak nezasiahli, proste všetci DM zbožňujú, my tiež a aj preto sme išli do kina za také veľké prachy. Len nechápem, prečo tá sympatická Mongolka dostala oproti ostatným tak málo priestoru. A Just Can´t Get Enough by už chalani vážne mali nechať v ležať prepadlisku dejín, aj keď chápem, že na koncerte je to proste total guilty pleasure a veľká sranda, ale ako keby to títo päťdesiatnici nechápali. (21.11.2019)

Ano, i já to mám tak. Jednotlivá období mého života se dají rozčlenit podle alb Depeche Mode. Takže nyní žiji v době Spirit. Ultra je vysoká škola, SOFAD střední. Exciter je vojna a SOTU se mísilo s pláčem mého prvního syna.... A zlomový byl rok 1987. Podle vzoru před Kristem a po Kristu se můj čas dělí na dobu před DM a po DM. V roce 87 jsem slyšel Never Let Me Down Again a bylo rozhodnuto... Jen nevím proč je to prezentováno jako koncert. Je to prostě dokument o fanoušcích DM orámovaný jedním koncertem.... (21.11.2019)

Natočit místo dalšího koncertního záznamu nebo dokumentu o populární kapele dokument o jejích fanoušcích mi přijde jako velice dobrý nápad. Anton Corbijn je navíc dost zkušený, aby ho dotáhl do smysluplného tvaru. Navíc naše doba přeje seriálovosti, takže to můžete zkusit s každou kapelou s globálním dopadem (a několika o nichž přes 99% populace v životě neslyšelo). (P.S.: DM jsem trochu poslouchal na přelomu století – Ultra / Exciter, ale jejich fanouškem jsem nikdy nebyl.) (09.10.2021)

Málokterá kapela je po skoro čtyřiceti (fakt?) letech v lepší hudební formě než v začátcích. DM se pořád vyvíjejí. Po prvních deseti minutách premiéry SPIRITS in the Forest jsem se cítil trochu rozpačitě, Anton Corbijn ale věděl co dělá. Záznamů koncertů je dnes plný YouTube, SPIRITS in the Forest ovšem není ani dokument o kapele, žádné ohlédnutí za tvorbou. Mistrovský poslední koncert poslední šňůry jen uvozuje příběh šesti lidí, kterým DM posunulo život "faith and devotion". (nejen na Rumuna se dvěma králi hned tak nezapomenu :) Konec filmu přišel hrozně brzy, kino sedělo a do titulků bez hudby se ozývalo "to není konec, ještě něco dají". A to je vlastně ono: DM, Ještě dlouho jeďte dál! (22.11.2019)

Ocenuji, ze skupina hraje skoro 40 let. Dokument mapuje dopad umelcu na publikum. V jejich hypnotickych synth popovych pisnich je neco posvatneho. Jejich texty se tykaji politiky, nabozenstvi, vztahu, sexuality nebo sebevyjadreni. Zdalo se mi, ze jejich zvuk elektronicky zmodernizoval, zatimco clenove skupiny dost ryzicky sesli. "Když mi bylo osm, slyšela jsem jejich písničku.  Od té  doby mají dvaadvacetiletou fanynku" říká v úvodu fanynka v Mongolsku, jejíž otec na počítači sledoval jejich koncerty a pouštěl jí je. Zamyšlení nad tím, proč na staré kapely zahraniční (Paul MacCartney apod.) i naše (výjimka je  Tři sestry)  nechodí mladí. V dokumentu je hodně písniček, ale postavy si vás do svého soukromí moc nepustí. Na koncertě Depesche mode jsem v Praze byl, ale dnes se mi zdá jejich hudba trochu out. Pravověrné černé fanoušky ale tento dokument určitě potěší. (10.10.2021)