Odvrácená strana větru

Absolutně nekoukatelná pseudodokumentární rádoby studie pozadí natáčení filmu. Vykreslení charakterů zůstalo asi někde v hlavě Orsona, protože na plátno se mu to fakt převést nepodařilo. Nebo možná leží ve střižně, protože měl údajně až 100 hodin materiálu. Ale bůhví, jestli by to i pak dávalo vůbec nějaký smysl. Pokud ano, snad by to přeci sestříhal a vydal ještě před svou smrtí, ne? Jediné, na co se pak dá dívat, je Oja Kodar. Zbytek mohl zůstat u ledu, o nic bychom nepřišli. Konečná podoba filmu totiž působí, jak když ji natáčeli pejsek s kočičkou, ne režisér nejlepšího filmu všech dob. (01.01.2019)

Wellesov vztýčený prostredník. Novému Hollywoodu, italským neorealistom, divákom, sebe samému. Tématikou, skladbou (film within a film) a eklektickým strihom to docela pripomína iný experiment z tých čias: Hopperov Last Movie. Oba filmy sú, čo sa týka diváckej atraktivity, zhruba niekde na úrovni home-videa z mejdanu natočeného partou na horskej chate. V preklade: najviac si to užijú herci a štáb, ktorí boli pri tom. Pak logicky Welles fanatics, pretože ocenia všetky tie drobné nuansy, ktorými je film napechovaný (vzťah Bogdanovicha k Hannafordovi, Susan Strasberg v roli Pauline Kael, Lili Palmer ako Marlene Dietrich, staré esá z Mercury Theatre v obsadení). Obávam sa však, že pre drvivú časť ne-wellesovského publika to bude veľké trápenie. (03.11.2018)

Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se v roce 2018 dočkáme nového filmu Orsona Wellese nejspíš bych ho poslal rovnou do Bohnic. Ono se to ovšem skutečně stalo, sice to není 100% Welles, ale ti kdo pracovali na finálním obrazu filmu, se snažili opravdu poctivě, aby nesl co možná nejvíc z jeho vize. Co si budeme povídat, The Other Side of the Wind je šílený masakr, který každou chvíli skáče z jednoho obrazového formátu na druhý, barvy mění jako chameleon, úhly kamer jsou někdy tak šílené, že budete přemýšlet na koho co a kde se zrovna díváte a i přesto všechno je to naprostá bomba. Filmařina z toho totiž přímo cáká, je to jako dívat se na Felliniho na speedu, hlavní postava filmu je takový Welles/Hamingway, vhozený do surrealistického světa plného pronásledování, paranoii a exploitace. Z filmu je cítit, že se Welles potřeboval někomu vyzpovídat, tak proč ne rovnou jeho věrným divákům. Ačkoliv tahle zpověď přišla 33 let po jeho smrti, pořád má co říct a dokáže zase trochu víc poodhalit co se Wellesovi honilo v jeho posledních letech života hlavou. Co chtěl filmem říci si může vyložit každý po svém, já si z toho odnáším především tohle: The Other Side of the Wind je důkazem, že svět umělců potřebuje šílence jako byl Welles, bez nich by svět filmu byl obrovská nuda. (14.01.2019)

Hrozne roztržitá a vyburujúca revolta umeleckým konvenciám, avšak bez akéhokoľvek náznaku a uchopiteľnosti. Akoby snaha priniesť film do distribúcie bola silnejšia než sa zmieriť s faktom, že sa to už nepodarí. A ktovie, či by Welles dokázal aj túto situáciu obrátiť vo svoj prospech. Takto len musím konštatovať, že Other Side of the Wind nám ponúkla manieristickú sondáž do problematiky natáčacieho procesu a úskalí, ktoré doženú tvorcu do krajnej agónii. Táto forma je prísľubom niečoho veľkolepého, ale obávam sa, že aj v plnej konštelácii ostane nepochopenou a wellesovský zámer ostane len na pomedzí náznakov a nápaditých kreácií, ktoré alibisticky tasí pred zraky divákov, vedie ich určitými vývojovými vzorcami, ale hlbšie ich nerozvádza. (08.02.2019)

Ja tu nebudem vypisovat siahodlhe komentare a ani vysoko odborne fundovane filmovo - teoreticke termity. Tu rad prenecham priestor clenom Klubu narocneho Diviaka, pardon Divaka a vystudovanym filmovym teoretikom -elitarom. REziser Orson Welles natocil svoj posledny kvalitny film The TRial z 1962, potom uz to bola bieda. Ono pan reziser ten film ani nedokoncil, dotocili film az Wellesovi fans, to hovori za mnohe  : 35 % (29.07.2021)