Vančura

Podobně depresivní jako starší Kočičí princ (rodinné poměry hlavní postavy jsou přinejmenším zarážející - nouzí sice podle všeho netrpí, ale Vendulku jako jediné dítě ze všech nikdo nevyzvedne ze školy, nepřítomný otec dceru komanduje z pokynů na magnetofonové nahrávce, a když se obě děti záhadně ztratí, lhostejný otec uklidňuje matku, že se určitě do 10 minut objeví, a to vše se odehrává v kulisách pražského panelákova, vůči němuž je do kontrastu postaven idylizovaný svět Ladových časů), který však měl alespoň náznak nějakého příběhu a směřovalo to odněkud někam, kdežto Kaňka do pohádky je tou - takřka dadaistickou - bezdějovostí, mluvícími zvířaty a jednoduchými popěvky k uzoufání nudná a až infantilně hloupoučká - snad že to bylo natočené vyloženě pro malé děti, nevím, ale vydržet to do konce se rovnalo čistému utrpení. Z dnešního pohledu zde zaujme jen mladičká okouzlující Milena Steinmasslová coby Vendulčina filmová matka (obě herečky dělí věkový rozdíl pouhých 17 let) a úvodní scéna natočená před - dnes již bohužel neexistující - budovou Transgasu (který je zde nepochopitelně vydáván za základní školu), jakož i několik záběrů ze stanice metra Chodov, tehdy zvané Budovatelů.

Ten typ evropského filmového artu, který mě dokonale míjí. Fakt jsem tomu chtěl dát šanci a herečka v hlavní roli je skutečně výborná, ale co je to platné, když to na mě celé působilo jako pospojovaná skládačka veskrze náhodných záběrů, jejichž pořadí by šlo prakticky libovolně měnit, a na výsledku by se to nijak neprojevilo (stejně jako by z toho šlo libovolnou scénu vypustit či přidat se stejným nulovým efektem na výsledný dojem - takto koncipovaný film mohl mít prakticky libovolnou stopáž). Cítil jsem z toho jen fascinaci bizarními světy disco tance a náboženského fanatismu, což mi na celovečerní film přece jen přišlo trochu málo, a osobně jsem to shledal tak nesnesitelně nudné, že by to uspalo i mrtvého, a celé to nakonec nepochopitelně ústí v nejednoznačný finální záběr, který považuji za facku a výsměch divákovi za to, že to utrpení vydržel do konce (jako každý otevřený konec). Tematicky trochu podobné Tiché doteky jsou úplně někde jinde.

Tohle mě bohužel totálně minulo, dokonalému obsazení a kameře navzdory. Děj mi přišel nesnesitelně nudný, a vlastně i nesrozumitelný, protože jsem veskrze nepochopil motivaci postav a jejich chování a celé to šlo mimo mě a působilo to na mě jako takový pokus o filmový dozvuk nové vlny, ale např. na práci s trapností takového Formana to nemá ani omylem.