V tichu

Zdá se že loňský rok byl na dobré fimy mimořádně plodný. Naprosto nový pohled do minulosti už tolikrát přetřásané, tentokráte z pohledu židovských hudebníků. Vhodně zvolený formát deníkových záznamů provázené dokumentárně laděnými obrazy. Výborný kontrast ve veselosti předválečného prvorepublikového života a pozdějších temných událostí. Neskutečně dynymické i díky nakažlivě optimisticé hudbě. Doporučuji poslechnout si i další písně Comedian Harmonists (Ta použitá ve filmu se jmenuje Veronika, der Lenz ist da.) (07.05.2015)

Jeden z nejrealističtějších filmů, zobrazující zvrácenou politiku nacistického režimu. Každý ví, co se odehrávalo v těchto místech, aby ne...toto (dnes již určitě) kýčovité srdcervoucí téma, plnilo po dlouhá léta kina na celém světě. Silně emotivní dramata, vyhnaná na maximum, dojímala diváky všech národností a určovala jakýsi povinný status toho tématu. Například děti - to je jistota, také jeden osud z milionu, předem jasný, ale zabírá. A když už je nutná serióznost, natočíme silně charakterní drama o záchraně pár stovek lidí. Klasická citová show může začít. Ovšem, co takhle podívat se na tuto zrůdnou dobu abstraktní formou. "Prožít" si to celé s nimi - jen s jejich myšlenkami. Ne se jen dívat, dát prostor vlastní fantazii, procítit každou situaci...skutečně pochopit, co jsem to vlastně viděl. Historii lidstva v nelidské podobě. Tento film nechce slzy, ale šokující uvědomění si. Fantastické prolínání dějové linie, režie na světové úrovni, střih, kamera, hlavní herci i komparz - všechno precizní a přesné. A hudba? Jen tajemné zvuky, dokreslující depresivní a skličující atmosféru. A v tom všem, nebeské tóny klavíru. Pro mě velmi silný a originálně pojatý snímek. (07.05.2015)

Citově prázdný experiment. Nakonec mě z toho zaujalo jen, že předobrazy těch plakátových postav skutečně žily. Pokud jste viděli jediný film o Židech za druhé světové války, stěží vám tento snímek přinese něco nového. Navíc jsou všude místo dialogů komentáře, které to všechno ještě více odcizují, takže nakonec jediným světlým bodem je účast krásných dívek před kamerou (z nich zřejmě jen Judit Bárdos předvádí i nějaký herecký výkon). Fakt už jsem dlouho neměl z filmu takový pocit zbytečnosti a vyhozených peněz. (10.05.2015)

Druhá světová válka, Židé a příběh, který je tentokrát netradičně vyprávěn přes voiceovery, a ne dialogy. V úvodu to působí poměrně nepřirozeně, v pozdějších scénách, kde se stupňuje odtrženost jednotlivých postav od okolního světa, to už dává smysl o něco větší. Jenže největší originalita snímku je zároveň nejspíše i jeho největším problémem: o postavách se toho moc nedozvíte, interakci mezi nimi nevidíte. Výsledkem je tak emocionálně odtažitý, řemeslně však nesmírně povedený film. (08.07.2014)

Po skvělých Poupatech je míra zklamání téměř hmatatelná. Film nemá děj a je jen sledem scének z koncentračních a pracovních táborů, kterým předcházely přesvětlené a naivně hřejivé scény z doby před válkou, kdy všichni byli šťastní, usmívali se a všechno bylo optimistické a veselé. Ten asi půltucet Židů, jejichž osudy sledujeme, nemá téměř žádnou expozici (lupnout vedle nich titulek se jménem a s popisem zaměstnání opravdu nestačí) a film je ještě zcizuje tím, že ani jeden z nich za celou dobu nevydá ani hlásku - kromě křiku a zpěvu se veškeré dialogy a monology odehrávají výhradně v rámci voiceoverů. Stejně jako se na začátku tiskne lexikon židovských umělců, tak Zdeněk Jiráský předkládá ve svém filmu lexikon všech možných utrpení, kterými si lidé v koncentráku prošli, ale činí tak neskutečně lacině (je tu opravdu všechno, včetně oběšence, plačící holčičky, vraždy novorozence, smutných psích očiček...) a ve své úporné snaze vymáčknout z diváka slzu selhává na celé čáře. (07.07.2014)