Režie:
Roman PolańskiScénář:
Ronald HarwoodKamera:
Paweł EdelmanHudba:
Wojciech KilarHrají:
Adrien Brody, Emilia Fox, Michał Żebrowski, Ed Stoppard, Maureen Lipman, Frank Finlay, Jessica Kate Meyer, Wanja Mues, Richard Ridings, Anthony Milner (více)Obsahy(2)
Polsko je v srpnu 1939 bez jakéhokoliv varování napadeno německými vojsky. Život mladého, mimořádně talentovaného a úspěšného pianisty židovského původu Wladyslawa Szpilmana se tak změní k nepoznání. Jeho rodina je donucena po obsazení Varšavy Němci postupně přijímat tvrdé a ponižující restrikce zaměřené proti židovské komunitě. Nejprve rozprodávají majetek, který rodina dlouhá léta shromažďovala, včetně pianistova drahocenného klavíru. Pak se musí podřídit ponižujícím pravidlům a nosit pod hrozbou přísného trestu na rukou Davidovu hvězdu. Jsou přestěhováni do uzavřeného areálu obehnaného vysokými zdmi - na místo, které brzy vstoupí do dějin jako Varšavské ghetto, ve kterém živoří půl miliónů Židů. S postupujícím časem začínají transporty do koncentračních táborů, jimž se nevyhne ani Szpilmanova rodina. Wladyslaw se na poslední chvíli zachrání a s pomocí přátel se dostane za zeď, kde až do konce války přežívá v opuštěném bytě. (TV Nova)
(více)Videa (6)
Recenze (1 108)
Nádherný, přenádherný film. Nevim, jestli jsem víc nadšená z režie nebo z Adriena Brodyho, který mě už zaujal v Krvavém létě, ale tady to je opravdu zasloužený Oscar. Takhle to má vypadat - bez patosu, hysterie a citového vydírání, plyne to jemně a nenápadně, občas se při vší tragice i usmějete..... a rozhodně vás to unese. ()
Jsem lehce zklamaný. Možná jsem byl naivní, když jsem si myslel, že uvidím druhý Schindlerův seznam, ale snímek si o to svou pověstí říkal. Nejsilnějším prvkem snímku byl výkon hlavního představitele Broodyho. Další velká pozitiva jsou určitě hudba, kamera, kostýmy, realičnost (ta se držela celou dobu, jenom ke konci filmu trochu pokulhávala) a myšlenka. Jenže plný počet * dát prostě nemůžu. 150 minut je opravdu moc a člověk se, hlavně v druhé půli filmu, občas nudí. Dále mi vadila příliš neřešená jazyková stránka a k tomu určitá neosobnost hlavní postavy (ale to není chyba Adriena, ale scénáře). Avšak v každém případě je to po řemeslné stránce výborně natočený film, který stojí za zhlédnutí a vyšší ohodnocení. Nejvíce se mi líbila scéna s hraním na klavír bez klavíru. ()
Jedno z nejlepších děl polskoamerického (evropského) režiséra ještě roste volbou silného tématu. Židovská etnocida zůstává zlým svědomím nejen těch, kteří ji provozovali - Němci a jejich přisluhovači - , ale i těch, kteří ji umožnili - mnichované a jim blízcí bázlivci, kteří tak dlouho hasili oheň olejem, až v něm málem uhořeli nejen oni, ale i ti, kterým soustavným vydíráním a vyhrožováním vnutili své nedomyšlené představy. Životní příběh všestranného předního polského umělce, strhující drama faktu, smršť likvidující nejen rodiny a ideály, ale celé národy, ponížení, které je nepředstavitelné pro ty, kdo ho nezakusili, to jsou jen některé momenty neobvyklého zorného úhlu, pod nímž jsou pojednávány mezní historické události světových dějin dvacátého století, jak se odehrály a byly zaznamenány bolavým srdcem doživotně poznamenaného jedince na úzkém pruhu středopolské půdy, jímž protéká matka polských řek Visla. To, co se filmu vytýká nejvíce - komornost jeho záběru, jakobynezúčastněnost pohledu na krvavé události nacistického zločinu - je naopak v tomto případě jeho předností. Základní, takto vyjádřený kompoziční princip, začíná svou aplikaci mikrosvětem varšavského rozhlasového studia v okamžiku, kdy začíná válka, vyvracející všechny a všechno z kořenů. Pokračuje druhým mikrosvětem - světem bohaté, kultivované polské rodiny židovského původu a jejím postupným propadem do vyvražďovacích koncentračních táborů s režimem tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung). Hrdinův osud-svět se postupně zužuje do jedné místnosti, do velmi občasných kontaktů s krajně omezeným počtem lidí, to vše v líčení, jež nic nezkresluje a do krajnosti téměř reportážní naopak vyhrocuje gradující děsivost zločinů samozvané Třetí říše. A z tohoto hořkého lusthausu (ráje) srdce před námi jako na stříbrném plátně defilují velké události obou varšavských povstání. (Celé dlouhé plochy filmu rámuje hudba především Chopinova. Vyjadřuje a vypovídá jinak nevyjadřitelné.) Protagonista Brody, skvěle zvládající svůj nesnadný part, na ně hledí jako někdo, kdo k nim nepatří. V zápětí se však opakovaně hroutí celá jeho polokonspiračně poslepovaná ilegální existence. Ze smrtelného nebezpečí, do nějž se opakovaně dostává, ho zachraňuje krajně nepravděpodobné: známí z židovské i "árijské" polské umělecké komunity a v posledním okamžiku naprosto nečekaně iluzí zbavený německý důstojník, dobře vědoucí, že válka je prohraná a že hitlerovský židovský mýtus, jeden z největších myšlenkových, ale i existenčních podvodů, nemůže nikdo soudný brát vážně. Úzký záběr hluboké konspirace, tolik sužující osamělou mysl, je unikátním, neopakovatelným kontrastním pohledem mikrosvěta doslova do střev jeho velikostního opaku. (Z okénka se škvírkou nemůžeme nikdy vidět celý svět tak, jak bychom si to sami přáli.) Disponujeme - pokud se nechceme nedobrovolně odevzdat klišé nejrůznějšího druhu - pouze a právě touto drsnou vzpomínkou. Přesto tu cosi "vyčnívá": hrůzně "krásné" masové scény odvozu do transportu, nesnáze městské války, strašlivý, až nezemský vzhled devastovaných varšavských ulic, zmenšující se potravinové příděly, úporné týdny a měsíce fyzického i psychického žití, přežívání a nejčastěji živoření na hraně smrti a života a zcela nakonec jen o vlásek zvládnutá ve válce tak častá hrozba "smrti nedopatřením" od vlastních lidí. Začátek filmu je i jeho koncem: pokračování koncertu a setkání ve stejných prostorách se stejnými lidmi s jednou výjimkou: s výjimkou těch, kdo nepřežili. Intimní pohled na hrůzu si nezadá pranic s tím velkým klasické kamery válečných velkofilmů. PIANISTA přibližuje válku způsobem, kterému nelze uniknout. Válku ne jako střelbu, ale především jako všestranné pustošení všeho a všech. V podobě a poloze, ke které se mimovolně přirovná každý z nás. Polské dílo s evropským rozhledem, zhruba tak můžeme charakterizovat nevšední zážitek, který nám nic nedaruje a netají. Neiluzívní realita. Skutečnost, před kterou nemůžeme, ale také nesmíme utíkat, pokud chceme zůstat lidmi. () (méně) (více)
Kedze mam slabost pre filmy z 2. svetovej vojny, a najma tie o Holocauste, je pre mna tento snimok urcitym mementom a stelesnenim (ne)ludskosti, nadeje, tuzob, ale zaroven aj zverstiev a toho, aki sme my ludia k sebe neuveritelne zli. Co viac dodat k tomu bravurnemu snimku. Asi nic, akurat len to, ze je to naozaj kus majstrovskeho diela, ktore nema slabe stranky a mali by ho povinne vidiet vsetci, ktori zabudaju a pripadne ti, ktori maju tendencie popierat bestialnost Herr Fuhrera... ()
Po vylodení a následnom postupe Európou vydal americký generál Eisenhower vojakom rozkaz fotografovať, natáčať a inak dokumentovať všetky stopy nacistických zverstiev. Okomentoval to slovami, že raz nastanú časy, kedy niektorí ľudia budú tvrdiť, že nič z toho sa vlastne nestalo. A je to tu! Trvalo to 70 rokov, frustrovaná spodina dvíha svoju hlavu a za jej posrané životy samozrejme zase môžu židia. Popierači holokaustu si vo veľkom otvárajú hubu a myslia si, že im za to nič nehrozí. Popierajú existenciu holokaustu alebo aspoň počet obetí. Nech sa pozrú do Haly mien v Yad Vashem, v šanónoch tam sú 4 milióny zdokumentovaných mien obetí, plus na poličkách prázdne miesto pre ďalšie 2 milióny zatiaľ neznámych. Alebo nech si pozrú aspoň tento film. Hoci ja sa obávam, že niektorým hlupákom proste niet pomoci. ()
Galerie (100)
Photo © 2003 Focus Features
Zajímavosti (61)
- Když se Szpilman (Adrien Brody) snaží otevřít plechovku s okurkami, ve zpomaleném záběru je vidět, že vůbec nemlátí do plechovky, ale vedle ní. (JayCZ)
- Władysław Szpilman (Adrien Brody) hrá v záverečných scénach na klavír značky "Steinway & Sons". Tento typ klavíra však firma začala vyrábať až v roku 1990. (Raccoon.city)
- Postava tancujúceho starčeka s malými deťmi nazývaná Rubenstein (Popeck), ktorému Nemci dávali cigarety, je založená na skutočnosti. Wladyslaw Szpilman o ňom povedal, že sa nikdy nedozvedel, či bol naozaj blázon alebo toho blázna len hral. (Raccoon.city)
Reklama