Léolo

Po zhlédnutí Léola mám na mysli jednu otázku a to: "Jakými úchylkami, asi trpí zdejší pětihvězdičkáři?". Že by znásilňováním koťátek, šoustáním vepřových jater nebo jen Biančiním okusováním nehtů gerontům :) Patrně jsem na film nebyl úplně dobře naladěn, i když úvodní půlhodinu jsem si vcelku užíval a scénu s rajčetem řadím na pomyslný vrchol podivuhodných scén, jaké jsem kdy zahléhl. Jenže postupem času, mě ono zvrácené snění mladistvého intelektuála vyrůstajícího mezi retardy a podivíny s obsedancí na vlastní hovno, začalo považlivě otravovat. Léolo nakonec pro mě není ničím jiným, než vrcholným představitelem tzv. rakovinotvorného artu. Nic víc, nic méně. Hledat vědu v hovně nehodlám. Po hudební stránce ovšem vynikající. (15.08.2013)

Svým způsobem podobný film jako Amélie z Montmartru (taková její odvrácená strana), avšak osobnější, hlubší, a naproti tomu ne tolik vypočítavý, záměrně podmanivý a optimistický. Nevšední zápisník hořkých příhod z dětství a dospívání, které lze s pomocí fantasie vnímat zčásti i jako okouzlující či roztomilé, což ubírá něco z jejich tíže. Zápisník hravý, nenápadně svíravý a hlavně melancholický, na čemž má svůj podíl zejména hudba, kamera a barevné tónování. Pod vší bizarností a humorem se však ukrývají vnitřní strachy a ostny, které zanechávají na barevném plátně černé stopy. Knihou, již hlavní postava opakovaně pročítá, je L'Avalée des avalés, jejímž autorem je Réjean Ducharme. "... mon amour." (02.09.2014)

Nadšené ohlasy mě zlákaly. Zakrákat si nad skutečností, že lidstvo opravdu není jen msta za Bělehrad, ale i něco víc, něco neuchopitelného, krásného. Vydrželo mi to, nelžu vám, půl hodiny. Pak se všechna má naděje vytratila. Ale co mi mohlo vadit? Že rodinnou prioritou bylo čisté vysrání? Ale bože, nad tím jen zaplesat nadšením. Že byla matka oplodněna rajčetem? No boží. Toliko půl hodina. Pak to nabralo směr do již zmíněných hoven. Začala se projevovat intelektuálská neschopnost vyblít na plátno nějakou pro film nosnou myšlenku. Začalo geniální opěvování sebe sama, své, do kolen, tak pitomé moudrosti. A jako vždy, téma jak pro intelektuála, tak pro blba společné, sex. V jakékoliv podobě. Vřískat smíchy nad odpaněním kejty masa? Ale sakra, tak proč nehnízdí v oblíbených všech pětihvězdičkářů i prci prci prcičky? Tam se odpaňoval za asistence hromského bránicí bití koláč. Podobné téma, jiná kamera, jiné ztvárnění. Ouha. K završení tragiky nevtipného intelektuála patří znásilnění kočky. Opravdu to je až tak zajímavé? Fakt to Lauzonovi někdo spolkl? Tu absurdní sračičku? Tu jejich nevycválanou tupost. To jejich kreténské zaujetí tématem? Ale což.Obsah. První pronesení věty - "Já nejsem, já sním" mě zaujalo. Koho ne. Druhé nechalo chladným. Desáté už mě nakrklo. Což neměl intelektuál Lauzon víc nosných vět? Chudák. Impotence se tomu říká. Snažil se do filmu vpracovat i věty jiné, podobné a jistě se mu i zadařilo. Ale proč na nich, na těch nesourodých blemcech musel vystavět celý film? Ku srovnání postačí prostý Bergman. Neměl potřebu cpát do filmu jedinou podobně znějící větu a proto jsou jeho filmy tak neskutečně krásné. Nehrál si jako blbec na intelektuála, ale byl rovnou člověkem. Ano, správně. Ve filmu Léolo chyběl člověk, bylo z něho cítit jen torzo. Neprožité, mrtvé, nikým nechtěné a stvořené jen k prázdnému obdivu sebe sama. Huš s takovými hovny. (31.07.2011)

Zajímavý snímek o nadaném chlapci z trochu přisprostlé rodiny. Leolo, tolik lpící na svém jméně, píše o svých snech, touhách a do toho dost naturalisticky popisuje svůj rodinný svět plný imbecilů, kde nechybí ani několik pokusů o vraždu. Zajímavé je pojetí, kdy příběh vypráví sběratel, který nachází chlapcovi vytrhnuté stránky z deníku (to možná působí trochu nedůvěryhodně). Zároveň se dovídáme, že vlastně ta samá osoba dala Leolovi popud psaní, čímž se kruh uzavírá. (29.09.2013)

Prvú polhodinku som mal pocit, že čumím na film od Todda Solondza a zaspomínal som si na svoje prvé honenie péra a že čiernobiele obrázky holých báb som mal ukryté pod kobercom v rohu detskej izby a ako ma moji spolužiaci nabonzovali a ja som sa pred celou triedou kruto ponížený súdružkou učiteľkou triednou rozplakal, avšak potom sa to zmenilo na brutálnu intelektuálnu nudu, kde narátorov hlas a jeho žabožrúčtina mi nesmierne pílili uši rovnako, ako aj toho nadopovaného jeho brata chrápanie! No a ked začala toľko krát ospevovaná Leolova láska Bianca spievať, spomenul som si na staré, komunistické časy a mal som sto chutí si to hodiť ! Podľa tunajšieho hodnotenia usudzujem, že nielen Leolova rodina bola posadnutá hovnom. (17.12.2011)