DVD & Blu-ray

Komentáře k zobrazeným filmům

• castor -

  Sbohem, královno (2012)

  13.5.2013

  Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel.

• Bloody13 -

  Labyrint (2012)

  13.5.2013

  Na český poměry není Labyrint vyloženě ptákovinou. Postavy žijou a jejich některá jednání se dají pochopit. Chyba vězí v tom, že než s hrdiny vlezete do spletitých chodeb podzemního labyrintu, trvá to skoro hodinu. V té se musíte přebrodit přes horu nezáživných dialogů o původu titulního místa, nebo přes kratičké flashforwardy, které naznačují, že v podzemí půjde o kejhák. V téhle závěrečné třetině se konečně objeví náznak atmosféry, za což můžeme poděkovat lehké paranoii a citelné stísněnosti. Pointa je už ale vážně pitomoučká a podtrhává bezradnost scénáře, který v bludišti katakomb sám zabloudil.

• flanker.27 -

  Chceš pěstí? (2013)

  28.4.2013

  Nerad to říkám, ale je to slabota. Děj, logika, postavy, všechno je podřízený vizuálu, kterej sice není špatnej, ale chybí mu život. Rozhodně tahle stránka nestačí suplovat to, že příběh je vpodstatě dost primitvní a složitě jen vypadá, že postavy jsou jednorozměrný figury a že ta osudová dramatičnost, o kterou se to snaží, moc nefunguje. Film ztrácí i tím, že vpodstatě chybí protipól k ústřednímu policejně-zločineckému duu a že závěrečná akce se namísto pořádné mano a mano scény zvrhne v pobíjení bezejmenného zničehož nic se zjevivšího kanonenfutteru. Zkrátka když chci něco na úrovni, nestačí, že ve filmu zazní hláška "kapitán Hanna". Škoda, docela jsem se těšil.

• TheRaven -

  Nespoutaný Django (2012)

  15.1.2013

  [Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam.

• CheGuevara -

  Charlieho malá tajemství (2012)

  4.1.2013

  To Oliver Tate byl aspoň vtipný, uměl lépe vystihnout dobu středoškolských lásek a uměl vyprávět, jak rafinovaně tak přímočaře. Oproti tomu "Perks" nabízí jen obnošený huňatý svetr pro začínající hipstery. Ale ať nejsem jenom kousavý, tak celkové poselství, že za všechno si vlastně můžeme sami a všechno je to jenom v našich hlavách, je vlastně v podstatě fajn, jen by to nesmělo být jediné, co si člověk z filmu odnese. PS: Ale za Bluntmanovu reakci to asi stálo natočit, škoda, že tak hysterický nebyl i ten film. :)

• Hunt -

  Bídníci (2012)

  3.1.2013

  Tento film-muzikál není rozhodně pro každého. Rozhodně pro koho je jsou muzikáloví fanoušci a fanoušci "Bídníků". Muzikálům jsem dlouhou dobou nemohl přijít na chuť, ale jak stárnu/zraju :-), tak i tento žánr pro mě již není cizí. Těžko bych tento snímek doma zvládl na jeden zátah, či vůbec dokoukat, avšak na velkém plátně v přítmí kina je to milostná-dobrodružná-a až kýčovitá podívaná. Dlouhé pasáže, kdy je zabírán pouze detailní obličej zpívajícího herce je chvílemi až nudný, ale zase fakt, že herci v mnoha scénách zpívají naživo je vidět (ehm, hlavně i slyšet). Takže pokud máte rádi muzikál a Bídníky, tak vyražte do kina! Těm, kterým se tento žánr nelíbí, se vůbec nedivím, že dají dvě hvězdy.

• castor -

  Jack Reacher: Poslední výstřel (2012)

  29.12.2012

  Ukončil pět životů, pět osudů. Někdo musí pykat, a není úplně vyloučené, že to bude bývalý vojenský odstřelovač s už jedním pořádným škraloupem. Ten si těsně předtím, než dostane kómatovou nakládačku od spoluvězňů, vyžádá jistého Jacka Reachera – neznámého samotáře s deduktivními schopnostmi a armádním výcvikem, který si s padesátiletým Cruiseovým tělem poradí i s bandou mladých rváčů. Vynoří se z neznáma, aby ukázal, kde všude se vyšetřovatelé zmýlili. McQuarrie režisér (a také scénárista Valkýry nebo Obvyklých podezřelých) a Cruise producent tak v době velkohubých bijáků a anonymních mlátiček představují nesmírně trpělivý oldschoolový kriminální thriller postavený na sympatické postavě a příjemném vnitřním napětí. Ne každému ale bude vyhovovat, že film upřednostňuje gradaci před akcí a že nikam nespěchá a právě tím, že se zpočátku rozjíždí pomalu (samozřejmě po mrazivé úvodní sekvenci), zvýrazňuje fakt, že postavy a vlastně i celý scénář (kdy do sebe vše až moc harmonicky zapadá) mohly být krapet propracovanější. Přesto mi tenhle vypravěčský tón sedl. Cruiseův hrdina je takový ten typický americký dobrácký soused, který v případě nouze přispěchá na pomoc, dokáže se navíc slušně otáčet a ještě umí prohodit správně načasovanou hlášku. Když ale promlouvá třeba do duše mladé dívky nebo přemítá o útrapách kancelářských krys, diváka napadne, zda scénář lehce neupravovala jeho scientologická kancelář. Přepálený je i hlavní záporák, který až moc tlačí na to, abychom se vrátili do osmdesátých let, jeho gulagové dobrodružství a ochutnávání vlastních prstů nicméně svůj účel nesplnilo. Škoda, že větření, zda má starosvětský Reacher také kasovní potenciál, se neproměnilo ve slibná čísla v návštěvnosti, diváci holt v přítmí kina prahnou po samoúčelnější akci. U mě spokojenost, na Cruise je spoleh, Pike nakonec nevadila a třeba taková pointa automobilové honičky velmi příjemně potěšila!! Co víc si přát..? Pokračování?

• Malarkey -

  Dvanáct měsíčků (TV film) (2012)

  29.12.2012

  Jako každý rok, tak i tenhle rok se těším, až si po štědrovečerní večeři pustím na České televizi novou pohádku. Tentokrát padla volba na Dvanáct měsíčků a já se opravdu těšil. Musím nicméně říct, že výsledek nebyl nejhorší, ale byl to takový slušný průměr. Žilková byla šílená. Vojtek a Majkusová v pohodě. Dvanáct měsíčků bylo naopak to nejlepší, co na pohádce bylo. Jenom škoda, že příběh si kromě základního příběhu ukrad kus z Mrazíka, kus z Popelky a udělal z toho takový všelijaký mišmaš.

• Enšpígl -

  Záblesky chladné neděle (2012)

  12.11.2012

  Filmu bych si zřejmě ani nevšiml, kdybych neviděl, že tvůrci místo již naprosto přežité a totálně zbytečné novinářské projekce (copak se dneska někdo řídí podle nějakých rezencí bůh ví koho, které navíc připomínají sebeukájení vlastního ega než normal recenzi, četli jste někdy ted Cinemu, hrozný fakt ) udělali csfd projekci pro zdejší chátru a ještě přišli v tandemu rejža - Adélka na besedu s chátrou po skončení projekce. Takovýhle přístup jsem natolik ocenil že jsem se o víkendu sebral a šel si koupit lupínek. A nakonec převládá spokojenost. Umím si sice představit Záblesky chladné neděle jen v televizi, ale budiž tedy kino. Velmi se mně líbila ta hra na kočku a myš, kterou si s námi tvůrci hráli, tudíž v mý soutěži o nejěvtší mišuge filmu, každý chvilku tahal pilku. Že se na tam prolíná více žánrů nebo že neumím film nějak zařadit, na to seru. Film a především tvůrci by neměli být těmahle krávovinama vůbec svazováni, protože jen tak může vzniknout nějaká originalitka tohoto typu, kde ze všeho nejvíc převládala divná atmsoféra ve který nevíš minuty. Pokud jde o herce nejvíc mně leží v hlavičce Adélka a to nejen její dokonalá prdelka, ale i herecký výkon, fakt nevím co si o tý holce mám myslet a bytostně budu zvědav na další její filmovou roli, pokud možno hodně odlišnou od této. Protože buď je ta holka zatraceně dobrá herečka a nebo "jenom" další prdelka v řadě a po tomhle filmu mám 50 na 50.

• igi B. -

  Ztracenci (1956)

  18.12.2006

  Téměř >barokní< drama na jiráskovská (národ dávno povznášející) témata... Na svou dobu však poctivá - ba vynikající filmařina se skvělými hereckými výkony, skvělou hudbou i kamerou, historicky byť poněkud fabulující - přesto poutavý film s (v náznacích - prostě dobou daným - samozřejmě protiněmeckým) humanistickým a protiválečným poselstvím... A právě u takovýchto starých >česko-slovenských< filmů si člověk až povzdechne, jaká mohla ta kinematografie naše tenkrát být, nebýt toho neustálého >socrealistického< ideologického ovlivňování... "Nezvednout šavli, bambitku nenacpat..." Mír s tímhle filmem. Čtyři a půl hvězdičky za krásné dílo - leč s těžkým srdcem nakonec zaokrouhlené dolů...