Odtud až na věčnost

Nečekejte od tohohle Zinnemannova díla kdovíjaký válečný velkofilm. Jde spíše o romantické drama a válka je zde jen jako pozadí, po většinu filmu si vlastně ani nevzpomenete, že nějaká válka existuje. Z hereckých výkonů bych vynesl hlavně ten Burta Lancastera, který přidával filmu opravdový šmrnc. From Here to Eternity není úplně můj šálek kávy, ale je to příjemný film a ještě příjemnějším obsazením. (01.07.2011)

Na svoju dobu teda fakt absolútna bomba, až prekvapujúco verná odkazu predlohy Jamesa Jonesa. Zjednodušená čo do formy (samozrejme), nie už čo do obsahu. Vlastne aj z dnešného pohľadu je From Here To Eternity ojedinele triezvym výkonom, v ktorom útok na Pearl Harbor spĺňa skôr dramatický efekt, než aby slúžil na prezentáciu odvahy a obetavosti vysnívaného amerického národa. Jeden intenzívny ľudský príbeh vydá za tisíc falošných osláv, zvlášť ak je spracovaný s toľkým precítením. (09.08.2005)

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

Film jsem chtěla vidět už dlouho, dokonce jsem si ho před měsícem přinesla domů, ale vinou všemožných náhod jsem se k němu dostala až letos na Festivalu v Karlových Varech. A možná je to tak lepší, protože velké plátno tomuto dvouhodinovému osmi-oscarovému klenotu americké kinematografie moc sluší. Už jen ten počet hvězd, který se Zinnemannovi podařilo ukázat na plátně, je obdivuhodný a přitom nikdo nehraje nějakou miniaturní cameo roli. Právě naopak, každá postava má v příběhu své místo, každá má svou úlohu a ovlivňuje svým jednáním ostatní. Přiznávám se dobrovolně, že pro mě byl největším tahákem Frank Sinatra, přece jen vidět mého oblíbeného zpěváka (a stále oblíbenějšího herce) v roli, za kterou dostal Oscara, se člověku moc často nepoštěstí. A ano, byl famózní, jen mi přijde, že podobnou kombinaci opilce-sympaťáka hrál několikrát předtím i několikrát potom, takže můj hlas v anketě "nejlepší herecký výkon kariéry" by dostal spíš za Suddenly (ačkoliv nebýt Odtud až na věčnost, nemuselo být žádné Suddenly). Shrnuto, podtrženo: Kvalitní padesátkové drama z vojenské základny Pearl Harbour, které obsahuje několik vynikajících (a dnes již kultovních) scén a končí událostmi z prosince 1941, kdy na pozadí nečekaného japonského náletu umírají i některé postavy; a jak už tomu ve válce bývá, jejich smrt je často hloupá až nesmyslná. Zvláštní pozornost si dle mého názoru zaslouží i závěrečná scéna na lodi s konstatováním, že jistá postava byla sestřelena japonskými stíhači. Taková byla válka. Taková byla armáda. Takový byl Frank Sinatra. Takový byl Burt Lancaster. Montgomery Clift. Deborah Kerr. A Donna Reed. Ti všichni si za své role zaslouží jen to nejvyšší uznání. [44. MFF KV 2009] (06.07.2009)

I přes mdlejší první polovinu, které opravdu chyběly uvěřitelnější dialogy, si mě tenhle film získal. A to především kvůli konečné půlhodince, která je opravdu skvostná. Scéna, kdy Montgomery Clift hraje na trubku smuteční melodii, je nejsilnější z celého filmu. Jen je škoda, že to nenatočili v barvě, protože ta scenérie o to přímo prosí. (18.08.2010)