Muži

Marlon Brando sa svojim debutom okamžite dostal na filmové výslnie, postava paralyzovaného Kena poskytla veľký priestor na herectvo, ktoré dokonale využil. Snímok z produkcie Stanleyho Kramera je veľmi osobný a v podstate komorný. Rozpráva o mužoch, vojakoch, ktorí sa po zranení vo vojne snažia nájsť novú cestu. (03.02.2013)

„It’s very, very funny. I was afraid I was gonna die. Now I’m afraid I’m gonna live.“ Vojnová dráma o návrate fyzicky a psychicky poznačených veteránov domov. Herecky sa využilo aj 45 vojnových veteránov z nemocnice v Birminghame. Marlon Brando v úlohe hlavného hrdinu rozpráva divákom svoj príbeh od jeho postrelenia, najprv v prvej osobe, potom už nie. Ešte nemá taký zatiahnutý hlas ako napríklad v The Fugitive Kind, ale charizmu už má. Pacienti riedia drámu svojimi vtipmi, ktoré sú tak otravné, až sa nedá na nich nezasmiať. Pri porovnaní s mladším filmom na rovnakú tému Coming Home mi tu chýbalo viac kvalitných hercov (aj keď títo nie sú zlí) a lepšia zápletka. Úctyhodná téma, ale s predvídateľným dejom. Scény dostávajú divákov viac svoju silou, ako originalitou. Jazykové okienko: 10 to one; peek-a-boo; be through; out of a clear sky; behind the eight ball; wires crossed. „What’s the matter, Lieutenant? You paralyzed or something?“ (21.03.2021)

Tak za prvé: koukám, že už v roce 50 měli auta pro vozíčkáře. Za druhé: fascinuje mě v jedné scéně ta namalovaná chodba aby vypadala až skoro nekonečně a za třetí: mno vono vlastně bylo normální, že v té době ve scénách na sebe nenavazoval střih. Marlon Brando ovšem excelentní výkon a všichni ostatní tak též. Spokojen s flaškou Tequily a originálním zvukem. (09.01.2013)

Debutom nikdy nedam vysoke hodnotenie, jednak preto ze sa dotycny reziser/herec len filmovo hlada a nema prakticky ziadne skusenosti. A debuty sa malokedy /ak vobec niekedy/ stali hned kultami. Marlon Brando tiez s tymto filmom len zacinal zbierat filmarske skusenosti a Teresa Wrightova /Shadow of a Doubt/ bola sice vyborna, ale film ma len priemerny pribeh, dialogy a Ganeshazial aj priemernu reziu. Vsimol som si, ze tuna hra aj Everett Sloane /Obcan Kane od Orsona Wellesa/. 60 % (01.08.2015)

Tak šel čas odmítané lítosti. Válka zraňuje, přítomnost bližního uzdravuje. Bojovnost bez zbraní, bojovnost v linii k záruce sebekontroly. Průvod naléhavosti, vně družiny samotného vnitřního sebezapření. Neporažen. Nepodávej se, dokud mysl tvá, nesevřena jest. Jako bájný Fénix z popela "vstal" ze stínu svého handicapu. Duše jako dočasný rukojmí fyzické paralýzy. Neztrať, neopomni a hleď na duši hrdiny. Druhý dech všedních dnů bije v lazaretu marodů těla. Vzepři se trýznivému a chladnému loži, jež stálo ti v cestě vědomé. Ochrnuté fyzično jako hlavní sok nezničitelné síly a neztuhlé vůle. Ve skromnosti citlivých míst, zakřiknutosti, postupně zotavuje svou mysl, v rozběhu situace nastalé. Lektvar živé vody prolévá se tůní útrob rváče se stavem osudovým. Právo postavit se čelem hmatatelné svobodě. Sám velký Marlon, jemuž se vzdálila „půda pod nohama," svírá herecké palety, propouští jejich tok, hladí touhou, jak nalézt sám sebe, uchlácholit bolest v kolébajícím se korábu přítomnosti. "Přes obrazovku“ hledí, rehabilituje, mrká emocemi, otáčí listy v kalendáři, aby mohl zase "skákat přes kaluže." Pouze a jen hlavní hrdina touhy, večera jeden pro druhého, s vypětím všech sil, Marlon Brando. Svým elektrizujícím zápalem prozíravě znásobuje intelekt neporazitelného "běžce" nesvrženého charakteru, nekličkuje slovem, navzdory přirozeným slzám. Potlesk vestoje hereckému ponoru, dramatickému těžišti a rtům, na nichž ulpěly myšlenky působivého volání o vlastní smířlivost. (05.11.2014)