Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye

Pokud by tu kdokoli z vás povídky od Sheridana Le Fanu četl, nemohl by stál opakovat nic o podobnosti Carmilly s Vampýrem, mají toho společného asi tolik jako masturbace a skupinový sex - maximálně jeden styčný bod. Zde tedy v podobě upírky-ženy. Film není špatný: stíny, které si dělají co chtějí, jsou působivé, řada jednotlivých obrazů má svou sílu - pohled z vnitřku rakve, jak vás do ní zatloukají, mě bude asi dlouho strašit. A navíc nápad, že upír nemusí být personifikovaná bytost, ale cosi zlého, s čím možná bojujeme, ale třeba to ani nespatříme, je velmi zajímavý... ale stejně mi to nějak nesedlo. Buď za to mohl snový styl vyprávění, nebo použitá technika (nejen kvůli mezititulkům to vypadalo jako film z němého období, jen náhodou dodatečně ozvučený!), nevím. Rád jsem dobrodružství Allana Graye viděl, ale opakovat to asi nebudu. (21.07.2013)

Dreyerovým přiznaným záměrem bylo natočit film, jaký do té doby nevzniknul. Řekl bych, že uspěl. Bylo by příliš snadné a nepříliš přesné označit Upíra za horor. Preferuji neurčitější klasifikaci „znepokojivý film“. Podobně jako jsou znepokojivé v realitě jen lehce ukotvené filmy Luise Buňuela nebo Davida Lynche. Prvotní údiv se s dalšími zhlédnutími mění v obdiv nad formální promyšleností, s jakou je zneklidňujícího efektu dosahováno (a která mohla být důvodem, proč si film oblíbil Alfred Hitchcock). Záběry na sebe vždy logicky nenavazují, střihy jsou více podřízené atmosféře než logice vyprávění, nesouměrné obrazové kompozice a matoucí, avantgardními výtvarnými směry inspirovaná výstavba prostoru nás nutí k neustálému přehodnocování toho, kde jsme se octli a zda jde o realitu, představu nebo zlý sen. S rozmlžováním hranic mezi reálným a snovým souvisí obtížná rozlišitelnost záběrů objektivních a subjektivních. Jedním ze způsobů, s jejichž pomocí Dreyer porušuje konvence klasického vyprávění a obchází očekávání, s nimiž přistupujeme k hororům (děsivou barvou zde třeba není černá, ale šedá a bílá), je osamostatnění kamery. Ta například v jedné scéně vytváří zdání, že se pohybuje v souladu s pohledem hrdiny, aby se vzápětí ukázalo, že hrdina je na opačném konci místnosti, otočený ke kameře zády. Logicky vyvstává zneklidňující otázka, kdo v té chvíli stojí za kamerou? Kdo se dívá? K intenzivně nedobrému pocitu z filmu přispívá také fakt, že se točilo v reálech a zvuky byly nahrávány dodatečně, což Dreyera nutilo vyvolávat děsuplnou náladu předně vizuálními prostředky. I díky tomu stárne Upír mnohem pomaleji než první plně zvukové horory. Vlastně se zdá, že nestárne vůbec. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, dwi, Bebacek, troxor (04.08.2014)

Akýsi snový experimentalizmus, alebo hororový minimalizmus. Nebolo by vôbec od veci porovnať tento upírsky film s takmer súbežným hororom štúdia Universal Dracula. Ten bol dejovo natrieskaný, Browning využíval vo veľkom filmovú skratku, keď sa za pár okamihov mohla odohrať dôležitá časť deja. Na postavy sme sa pozerali akoby z divadelného hľadiska, Browning zároveň nešetril dialógmi, osvetľujúcimi dej. Dreyer naopak akoby považoval hovorené slovo za nutné zlo, preto asi aj často používa pre vysvetlenie upírskej mytológie zábery na stránky kníh, ako upomienku na medzititulky. Jeho film by kľudne mohol byť nemý, výsledok by bol rovnaký. Kamera je neustále v pomalom, plíživom pohybe, aby tak evokovala a umocňovala u diváka strach z neznáma. Technicky je film dokonalý, ako stvorený pre filmové školy, avšak riedky dej bohužiaľ občas nudí. Škoda, že asi nebude zachovaná kvalitnejšia verzia, pri filme, tak zameranom na vizuálnu stránku, je to obzvlášť škoda. (15.12.2012)

Konečně může Dreyer rozvíjet téma, kterému skutečně rozumí - účinek filmového obrazu. Protože zatímco vypravěč lhát může, obraz ne. ____ Hlavní hrdina vypadá jako H. P. Lovecraft. Tvrdím, že nejde o náhodu. Že tato „součinnost“ obou pánů svědčí o svébytném a neustálém propojování všeho se vším. Považte, že sci-fi vzniklo z hororu, fantasy z hrdinské a rytířské epiky, všechno je motivováno sexuální frustrací dle Freuda a už tisíce let splácíme dluh písemnictví Mezopotámie. (22.09.2008)

Tak fantasy samozřejmě ne (proboha, kdo zařazuje filmy do žánrů!), gotický horror ano. A navíc vychází z německé expresionistické vlny. Šerosvitná kamera, světlo a stín. Ostře řezané obrysy v místnostech a černé stíny, naopak jemné, rozostřené záběry krajiny s přídechem impresionismu, s mlhou líně se valící postéblech trávy, plazící se mezi kmeny stromů, se sluncem, které statečně prosvěcuje rychle plynoucí oblaka. Snové scény se prolínají se skutečností, i když chvílemi natolik splývají, že se hranice mezi nimi ztrácejí. Výborná hudba, herci více mlčí a využívají gest s mimikou (odkaz na němý film, nebo se režisér nemohl rozhodnout, jak snímek pojme?) a vše je jakoby z jiného světa. Stínohry připomenou klasický snímek Nosferatu. Některé scény jsou tak mistrně nasvícené, že vzbuzují jisté mrazení i dnes. Film není pro současného diváka příliš strašidelný, ale do určité míry znepokojující ano. (02.11.2013)