• Marthos
    *****

    Jeden z prvních celovečerních filmů Zbyňka Brynycha je symbolickou vlaštovkou československého neorealismu a zároven vynalézavou hříčkou pražské aglomerace, jež je tu včleněna do pěti náhodných, běžných situací všedního dne. Každá z povídek má hrdiny různého věku i charakteru a na pozadí zachycené mikroudálosti panoramatizuje Prahu jako specifický genius loci, přičemž důmyslně pracuje se zvolenými exteriéry (příběh začíná u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, poté se přesouvá do malé garsoniéry pavlačového domu a postupně přechází k novostavbám na kraji města a končí ve víkendové osadě za Prahou). V tom ostatně spočívá celé kouzlo; kolik filmů o Praze a v Praze bylo natočeno, ale kolik jich ve skutečnosti dokázalo zaujmout svou výjimečností. A přitom jakoby Brynychův film neukazoval nic nového, nic převratného, jen to, co lze vidět denně kolem sebe. A právě v zachycení zdánlivých maličkostí se skrývá množství malých i velkých příběhů, jejimiž aktéry může být kdokoli z nás. Příjemně překvapující jsou tentokrát i herecké výkony, přirozeně koexistující s prostředím a doplněné živým dialogem. V prvé povídce exceluje Jaroslav Marvan v atypicky podané masce nesmiřitelného bojovníka s rozevlátým mládím, velice dobře doplněný o začínajícího Třísku, který přesvědčivě postihl deprimaci svého učedníka. Druhé vévodí Kreuzmannova dojemná drobnokresba aktivního seniora, cele se obětujícího nevděčnému údělu synova kariérního vzestupu, ve třetí na sebe výrazně upoutá mladý Vlastimil Brodský v roli ne zcela typické, uhozené do jemné ironie gest a mimiky. Ztracený klukovský úsměv a promarněné činy mládí se výborně otiskují na postavách Fandy Mrázka a Emana Fialy, kteří se tu umně zbavili svých dřívějších šablon; v závěrečné epizodě ohromí svou čistotou výkon teprve šestnáctileté Karly Chadimové a Munzarův portrét již dospělého mladíka, mířícího s ideály a nadšením do života. Dokonalé vizuální a hudební semknutí zde zastává jedinečná práce s kamerou, jež si dokáže fascinujícím způsobem vyhrát s detaily tváří i zachycením odlišnosti zvuku (odbíjení kostelních hodin, klavírní hra, klapot koní na dlažbě); za výjimečný lze pokládat i sestřih úvodních titulků, vynalézavě vsazených mezi jednotlivé záběry z pražských ulic. Přihlédneme-li navíc k dokumentární hodnotě filmu, kterou dnes již nepochybně má, pak je to s drobnou Vláčilovou trampskou etudou jeden z neucelenějších a žánrově nejzajímavějších experimentů, jakým domácí kinematografie disponuje. Skromná pocta pražskému mraveništi, v jehož útrobách se dnes a denně odehrávají malé i velké příběhy (ne)obyčejných lidí.(10.3.2012)

  • Qasa
    ****

    Povídky mají stoupající kvalitu: 1. 2*, 2. 3*, 3. 4*, 4. 4*, 5. 5*.(21.12.2010)

  • LiVentura
    **

    Ať se na mne nikdo nezlobí, nevím, co na tomto dílku kdo shledal zajímavého!!!? Vesměs nudné povídky s dobrými herci..(1.5.2012)

  • Exkvizitor
    ***

    Nemá to hrany. Pět z milionu se odehrává v nepřirozeně idylickém světě plném přátelství a lásky, v němž největší dramatický konflikt představuje situace, kdy syn zapomene vzít otce na projížďku automobilem. Film je ovšem pozoruhodně konzistentně vystavěn na nízké hloubce ostrosti a velkých detailech tváří všech protagonistů, z nichž něktěří (v čele s Jaroslavem Marvanem) tak dostávájí prostor pro nádherou hru grimas. Kuriozitou je pak jednověté cameo ("Tě bůh, Káťo!") Františka Vláčila v roli trampa s kytarou.(20.4.2008)

  • Karlos80
    ****

    V tomto povídkovém téměř neorealisticky laděném filmu který jsem naposledy viděl někdy před šesti lety mi nejvíce v paměti utkvěl opravdu skvělý Jaroslav Marvan jako přísný a nesmlouvalý mistr kominík Karpíšek který se zrovna nacházel na věži kostela sv. J akuba na Malostranském náměstí v Praze. Opravdu skvěle natočená scéna v té výšce malebné Prahy kdy zachrání J. Tříska jako dvacátý učedník, předtím po nějaké společné hádce život svému mistrovi. To bylo nezapomenutelné. Na více si už bohužel v tuto chvíli vůbec nevzpomenu, což si myslím že je docela škoda. Ale hned ta první povídka tuším z pěti na mě zapůsobila přeci jenom nejvíc, byla prostě nejsilnější a nejvíce jakoby ze života co se týká jednotlivých lidských osudů. Ostatní co si vzpomínám měli velmi nevyrovnanou úroveň. Určitě se ale jedná o neprávem opomíjený malý-velký film který bych si dnes stejně tak jako tenkrát znovu rád vychutnal. Ani se nedivím že ho ohodnotilo zatím v uvozovkách jen patnáct uživatelů, že zde k němu nebyl ještě do teď žádný komentář a že ho nemá nikdo s uživatelů ani ve své filmotéce. Pro mě osobně je tento druhý Brynychův filmový počin, nejlepší z celé jeho filmografie, dokonce ho řadím výš než filmy s válečnou tématikou "Jezdce" a Lustigův "Transport z ráje"..(19.10.2006)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace