Režie:
Zbyněk BrynychScénář:
Vojtěch MěšťanKamera:
Emil SirotekHudba:
Jiří SvobodaHrají:
Josef Vinklář, Jiří Adamíra, Slávka Hozová, Hana Maciuchová, Zora Jandová, Jiří Schwarz, Miroslav Paleček, Dana Syslová, Zdeněk Dítě, Ladislav Potměšil (více)Obsahy(1)
Padesátiletý Ondřej Bozděch rozváží uhlí po pražském Žižkově a nade vše tuto čtvť miluje. Strávil zde celý život a zná tady všechny sklepy. Právě mezi žižkovskými činžáky žije svůj obyčejný život, právě zde si užívá starostí i radostí s dospívající dcerou Markétou i s neposedným synkem Ondrou. Jeho nejlepším kamarádem je řidič Karel, bývalý matematik, který kdysi musel opustit svou práci ve výzkumném ústavu z politických důvodů. I když Karel je inženýr a je úplně jiným člověkem než přímočarý Ondřej, stal se během času téměř členem Bozděchovy rodiny. Časy se však mění. Staré domy ze Žižkova mizí jeden po druhém, Markéta se musí vdát a Karel dostane nabídku vrátit se ke své původní profesi. Ondřej se chtě nechtě musí zastavit a zamyslet se, jaký to vlastně žije život... Nostalgický příběh, který zachycuje proměnu starého Žižkova v moderní část velkoměsta, natočil režisér Zbyněk Brynych v roce 1984. Po šestadvaceti letech se tak vrátil na místa, kde natočil svou proslulou Žižkovskou romanci. Hlavní postavy Ondřeje a Karla napsal scenárista Vojtěch Měšťan na tělo Josefu Vinklářovi a Jiřímu Adamírovi. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (85)
Možná je mé hodnocení ovlivněno tím, že jsem sám ze Žižkova a měl jsem možnost jako dítě ještě zažít tu jedinečnou atmosféru starého Žižkova a nebo možná taky ne, těžko říct. Co jde ovšem lehko říct, je chvála na Josefa Vinkláře. Musel jsem se kouknout ma jeho životopis, jestli se tenhle, talentem od boha nadaný herec nenarodil na Žižkově nebo tam alespoň nežil, protože to, jakým způsobem zahrál svou roli žižkovskýho chlapa, uhlíře Ondřeje Bozděcha, to je úplný pohlazení po žižkovský duši. Nevím jak se to panu Vinklářovi mohlo takhle podařit zahrát, když tu nežil a nemohl tak znát povahu žižkovskejch chlapů, jak jsem měl možnost je poznávat já už jako malej kluk, ale povedlo se mu takovým způsobem až jsem na konci příběhu měl skoro slzy. Všechna ta férovost, drsnost a upřimnost mu šla přímo ze srdce. Tu přímočarost jednání a celková svéraznost žižkováků, která v dávných časech voněla nad Žižkovem a udělala z téhle čtvrti svébytnou ikonu celé Prahu, zahrál Josef Vinklář naprosto přesně. Za ty záběry Lupáčovky ještě bez hotelu Olšanka, za krásné scény na "křížku", za to patří panu Brynychovi můj velký dík. Ovšem nepochválit i samotný příběh, který má v sobě obyčejnou prostou lidskost ve své nejkrásnější podobě by byl hřích. Poločas štěstí mě po všech stránkách naprosto rozsekal. "Hej živote, kde si, vylez srabe, chci se s tebou porvat ! " P.S. jak tady píšete že to nepasuje na Žižkov 80let a ty postavy a atak. Byl jste někdo v 80.letech nálevně Briketa naproti nákladovýmu, kam chodili uhlíři ? Dost pochybuju, ale tak hlavně že víte jakej byl Žižkov v 80letech a jaký si tam lidi nosili příběhy, ach ta zdejší "všeznalá" kinder elitka :-) ()
Žižkov je kus Prahy, který, jako kdyby do ní nepatřil. Má takový specifický popis a přesně tenhle film ho nádherně vystihuje. Josef Vinklář, ačkoliv ze Žižkova není, předvedl naprosto nádherný výkon a ukázal mi postavu, která je mně osobně hrozně blízká. Upřímnou, láskyplnou, ve skrytu duše rozervanou a drsnou, která se se životem nebojí poprat a dokáže radost dát před lidmi jasně na jevo. A přitom k té radosti stačí hrozně málo. Třeba taková dršťková polévka, slaný rohlík a studené pivo podávané v pravý čas. ()
Od Brynycha jsem viděl asi 5 filmů a dá se říct, že to všechno byly celkem blbosti, takže k Poločasu štěstí jsem přistupoval dost s nedůvěrou. A o to víc jsem byl překvapenej, že Brynych taky natočil něco povedenýho. Chválit Vinkláře je nošenim dříví do lesa. Toho už tady pochválili skoro všichni. On se pro podobný role snad narodil. Ale mě ještě víc zaujal Jiří Adamíra. Ten sice nedostal tolik prostoru, ale jeho postava mi byla tak nějak bližší. A že se tady některý komentátoři rozčilujou, že to je komunistická propagace fyzický práce, protože je přece píčovina, aby někdo dal přednost rozvozu uhlí před prací ve výzkumnym ústavu? Vždyť podle toho filmu to byla úplně luxusní prácička rozvážet uhlí. A já jsem taky vyměnil práci u počítače za fyzickou práci a nemyslim si, že bych byl jedinej na světě, kdo radši dělá rukama. Mam takovej pocit, že na čsfd je velká móda hledat u všech filmů natočenejch v období 1948-1989 nějakou skrytou komunistickou propagandu. I kdyby tam měl někdo třeba červenej ubrus na stole, tak se určitě najde nějakej expert, co bude tvrdit, že to byla sovětská vlajka. Ale zpět k filmu... Film se mi opravdu líbil, ale plný hodnocení nedám. Jednak mi přišla strašně trapná scéna s tranďákem Čejkou, potom trochu otravná a zbytečná postava, kterou hrál Viktor Maurer a hlavně mi neskutečně lez na nervy Milan Šimáček, kterej hrál syna Vinkláře. To je snad ještě protivnější fakan než Tomáš Holý. ()
Tak se nám to žižkováctví nějak znormalizovalo. Chodit do Akropole na Václaváku na travesty nikdy nebyla záliba žižkovskejch tatíků, ale to, co s tím tady vymyslel Brynych, to je těžkej úlet. Na druhou stranu společné scény s Adamírou a Maciuškou mají svou dokumentární hodnotu, ale jako celek je to totální podivnost. ()
Normálne za štyri. Protagonistom filmu ale neodpustím jednu záležitosť. V prestávke pri práci odparkovali nákladiak kdesi na vyhliadke nad mestom, ľahli na trávu, kochali sa výhľadom, filozofovali o živote a tak. Pri tomto skvelom vyvetraní tela aj mysle nechali vrčať motor auta a všetky tie splodiny veselo unikali, zatiaľčo šoféri spokojne polihovali a inak vegetili. ()
Nostalgický příběh o obyčejných lidech ze Žižkova, jaký je ve vyprávění mojí maminky. ()
Dršťková polévka, slaný rohlík a studené pivo podané v pravý čas, to jsou Lurdy. ()
Dějištěm filmu není nic jiného než žižkovská čtvrť, která byla a je světem a domovem svérázných postaviček. Charakteristický ráz minulé doby a rovněž vývařovny pouličních bufetů či hospůdek a dršťková polévka pro obyčejné lidi byla tehdejší realita a ještě dnes lze potkat na Žižkově rázovité postavy uhlířů. Zajímavě poskytuje neotřelý pohled do nitra prostých lidí a to není málo. ()
Když se sejdou mistři, nidky to nemůže být horší.. s odstupem času ovšem člověk přichází na to, že některé filmy, zvláště ty poplatnější, ztrácejí v jeho očích, a tak i u tohoto dílka stalo se mi...! Přesto však od režisére pochybných, či spíše velmi vrtkavých kvalit mohlo přijít i daleko horší zpracování velmi důvěrné zpovědi jednoho "člověka z lidu"... ()
,,Ty lítáš s Migem?'' - Jo - ,,Tak do toho mě někdo dostat, tak se poseru ! '' :-) ------Trochu mi to připomnělo o rok starší film Tísňové volání a nebylo jen díky skvělému Josefu Vinklářovi. Bylo to i tou dnes již zaniklou Prahou se všemi těmi hospodami, nálevnami, domy podepřenými dřevěným lešením, ledabyle ohrazenými výkopy, nočními podniky, varieté atd... Pryč jsou i časy rozvozů uhlí... Josef Vinklář tu celý film skvěle strhl na sebe u čehož mu parádně sekundoval můj echt oblíbený herec pan Adamíra. On byl nejen pan herec, ale majitel nádherného hlasu... A manžel nádherné ženy Hany Maciuchové. Ona a On jsou pro mně symbolem až aristokratického páru, vznešeného již od pohledu. Poločas štěstí je takovým zastavením se v běhu života. Pádíme si to každý svým tempem kupředu a běží to běží... Není moc čas ohlížet se a vlastně ani důvod. Avšak jsou v životě okamžiky jako jsou např. svatby, narození dětí či vnoučat a také úmrtí blízkých a přátel, kdy se v tom běhu náhle zastavíme a pozorněji se rozhlédneme. Kam a jak jsme došli, zda to byla cesta hezká či zlá a hodnotíme i to jak jsme se na ní doposud pohybovali. Samozřejmě přijdou i myšlenky na to kolik jí ještě zbývá... Jsme v 1/3? v 1/2? za 2/3? Jak daleká ještě bude a jak bude vypadat konec tohoto výletu? Stejně tak uvažuje hrdina filmu Ondřej Božděch ve svých 50 letech. Dcera zjistí, že čeká dítě s vojenským pilotem , dlouholetý parťák a přítel z práce zvažuje odchod do původní práce odkud jej kvůli ruské okupaci vyhodili a dávný kamarád ze školní lavice mu náhle umírá.... To pozastavení se a zamyšlení se odehrává v kulisách starého Žižkova. Jestli tvůrcům v roce 1984 připadalo že zvolna mizí, zajímalo by mne co by řekli jeho dnešní podobě... Film mně až neočekávaně dostal a bylo to hlavně tou neskutečnou člověčinou, kterou do filmu pan Vinklář a Adamíra dali. Panu Vinklářovi bych věřil, že na Žižkově vyrůstal, byť žil na Smíchově.. :-) ! Tohle je za 5 poctivých metráků ořechu odnošených v putnách do sklepa ! * * * * * ()
Vinklář - Adamíra vyplňují celé mé hodnocení. Zbytek? Druhořadí, prkenní herci, na Brynycha opravdu strašná režie, kýčovitý scénář s maloměšťáckými zápletkami a opravdu velmi prapodivné výjevy - dobový travesti bar a Čejkovo vystoupení je snad pro duši československého diváka nebezpečné. ()
Opět Žižkov, tentokrát bez romantiky, ale také bez duše. Byť všichni byli ve svých rolích velmi přesvědčiví a Vinklářovi bych i to fanfaronství věřila, ukázalo se, že ani Brynych nevstoupil dvakrát do téže řeky. ()
Dojemný příběh o spojení "lopaty a kalkulačky'. ()
Ztratilo se štěstí někde na rozcestí. Kam se ovšem ztratil Brynychův smysl pro genius loci? Žižkovská romance po pětadvaceti letech? Kdeže loňské sněhy jsou! Jen bezbřehá rozplizlost zasazená mezi mizející opar žižkovských činžáků a náhle zaplašeného mládí. Prapodivné bilancování, přemítání o věcech minulých i příštích, náhodou či omylem se zde ocitnuvší travesty club a milostné zmatky zoufale zoufalé Zory Jandové. Vinklář s Adamírou, blízcí přátelé a kolegové ze smíchovského Realistického divadla, měli naštěstí dostatek jiných příležitostí k lepším a především kvalitnějším setkáním před kamerou, přesto každá promarněná šance zůstává palčivým hříchem. ()
Asi je to tím, že ten Žižkov vážně má nějakou atmosféru, nebo že to Vinklář skvěle odehrál, ale tenhle film má prostě jakési své vnitřní kouzlo. - EDIT: Viděno zas po čase a ten film zraje jak víno. Jde o nesmírně pohodový film, který poukazuje na důležitost rodiny, dětí a přátel v životě člověka, který překročil padesátku a bilancuje. Je tady řada skvělých scén (včetně Čejkovy travesty show). Různé zvraty v životě jednoho uhlíře jsou podány předěly s odstřelem starých baráků na Žižkově - ano, takhle se člověk často cítí, když se v jeho životě něco změní a mění nebo se mění věci kolem něho. Věci se ale dějí veselé i nepříjemné, a tento film je dovedně vyvažuje, přičemž se snaží stále říct, že je potřeba dělat to, co nás baví („když já mám raději práci na čerstvém vzduchu“) a kde jsme rádi a máme k tomu své důvody. Často je to o vnitřních pocitech (třeba když je hlavní postava podruhé a už jen krátce na tom plochodrážním stadionu, kde mu Mirek předtím předváděl své auto). ()
Příjemně nostalgické ohlédnutí za měnícím se Žižkovem stahuje dolů klišovitost postav a předvídatelnost děje... ()
Věděli jste, že Vinklář je termín pro člověka, který dává právní rady za peníze, ale nemá licenci? Jen taková zajímavost... Jinak film je dobrej, Vinklářovi i Adamírovi se tyhle role dají věřit a starý Žižkov hraje taky výborně. Příběh je celkem prostej, ale nenudí. Byl jsem spokojenej. Jen občas herci ve vedlejších rolích jsou trochu prkenní. ()
"A ten Žižka na to všechno kouká a z toho koně nesleze a nesleze !! To po něm se jmenujeme Žižkováci.." ()
Musím přiznat, že na mne dolehla nostalgie, život je holt změna a ne každá změna je vítaná, některé životní změny bolí.. Josef Vinklář se mi v roli stárnoucího Ondry Bozděcha moc líbil a to krásné chlapácké kamarádství s Jiřím Adamírou jsem mu věřila.. Skvěle je doplnila Hana Maciuchová, která snad ani moc hrát nemusela, měla jsem pocit, že je sama sebou, tedy ve vztahu s Jiřím.. Jo a Slávka Hozová jako Ondrova manželka byla báječná, taková správná mamina, kamarádka do nepohody, něžná osůbka s milým úsměvem.. ()
Filmy s žižkovskou tematikou jsou mému srdci blízké, takže Poločas štěstí hodnotím o jednu hvězdičku výše, než bych obvykle hodnotila. Josef Vinklář je coby žižkovský uhlíř nepřekonatelný a dá se snad říct i značně pábitelský, což do žižkovského koloritu perfektně zapadá. No a pak to obsazení dalších hlavních a vedlejších rolí... to je totiž taky parádní. A tak vlastně jedinou chybičkou tohoto filmu zůstává poněkud slabší dějová linka, což ale brzy přestane vadit, a já jsem si pak jen užívala Ondřejovy postřehy (dršťková polívka, slaný rohlík a pivo v pravý čas), dotazy (africký písek) a zážitky (bááár Akropolis s tajemnou ženou, která brzy odhodí stud i svršky). ()