Každá minuta života

Provokatívny observačný dokument o zasvätení svojich životov ideálnym predstavám o výchove dieťaťa. Provokatívny v zmysle, že nevynáša súdy, iba pozoruje (prirodzene, za pomoci „manipulatívneho“ strihu) a súdy necháva na divákovi. Snáď prvý raz v živote ma mrazilo, keď som počul zdrobneniny svojho vlastného mena (Mišik, Mišino, Miško)... (28.09.2021)

Klasický film u kterého je debata o něm zajímavější než film samotný. Je to natočeno nejjednodušeji jak to jde. Tvůrci si vybrali několik natáčecích dnů - cca 1 za měsíc či dva, natočili denní rutinu a pak to dali chronologicky za sebou. Vybrali dny, kde by se mohlo stát něco zajímavého - narozeniny, soutěž Kamavédy, které jsou takovým prostředkem a koncem filmu. Nepřijde mi však, že by jsme se dozvěděli nic, co se nedozvíme v krátkém odstavci. Ta struktura to podle mě docela omezuje a dalo by se to asi nějak vymyslet lépe. Jediná zajímavá věc byla, že nakonec na soutěži Kamavédy Miška o dost vyhrál - asi kvůli tomu, že jeho rodiče to jako jedni z mála brali hodně vážně. PS.: Možná taky závidím, že bych 15 vzpěrů (ani v současnosti) nedal. PPS.: Cituji režisérku, ze zajímavostí "U rodiny Hanuliakových není zajímavá jen extrémní výchova, extrémní obětování se pro syna, ale i jejich vzájemný vztah, jejich rodinné zázemí a hodnoty, které vyznávají. To všechno dohromady dává zajímavý obraz současné společnosti..."Ten konec mi přijde zajímavý, protože většinou sleduju ve společnosti spíše opačný problém, než ten co film znázorňuje. (28.08.2021)

Zajímavé téma, bohužel velmi nudně zpracované. Extrémně hodný a poslušný klučík cvičí, zlepšuje se a nakonec "vyhraje". Od tvůrců dokumentu se ale dozvíme jen den a měsíc natáčení, což mi přijde spíše nepodstatné. O motivaci rodičů, o pohledu Miška (co ho třeba ne/baví) či o této výchovné metodě se nedozvíme naprosto nic. Pro mě spíš kvalitní rodinné video než dokument. (04.03.2022)

Dokument mi pripadal na jednej strane zaujímavý tým, čo zobrazuje, ten alternatívny spôsob výchovy, ktorý je alternatívny celkom iným spôsobom, vojenskou drezúrou. Na druhej strane je dokument do veľkej miery viditeľne umelý, teda nedokumentárny. Tým myslím to, že vyberá len úzku časť života rodiny a aj to ešte upravuje. Napríklad ten vždy dokonalý poriadok v byte, keď je ešte aj počas jedla na linke a sporáku v pozadí dokonalý poriadok, presnejšie tam nie je vybraté vôbec nič. Určite by ma zaujímalo aj to, čo bude o desať rokov, ako si presadí svoju vôľu chlapec, ktorý momentálne rozpráva lepšie po nemecky ako po slovensky. (01.03.2022)

Dokument je svým způsobem fascinující sondou do určitého extrémního případu výchovy, který ale ztělesňuje něco společensky obecnějšího: představu části kapitalistické společnosti, že jen nejdravější a nejlepší budou dosáhnou životního naplnění. Zdá se, že (pečlivá a propracovaná) dramaturgie sleduje právě toto téma, ovšem nechává otevřenou otázku, co dokument vlastně vynechává. Z rozhovoru s režisérkou např. vyplývá, že Míša se věnuje i jiným koníčkům než sportu, ale kromě hodiny piána z toho není vidět prakticky nic. To je jen jeden příklad z mnoha, který se dá uvést. Co film opravdu postrádá je totiž přímá výpověď rodičů - nikoli kusé úryvky náhodně zachycených konverzací s rodinnými příslušníky, ale skutečná výpověď o prostředcích a cílech. Je jasné, že každý know-it-all komentátor na sociálních sítích se bude rozhořčovat nad tím, že jde o šílený způsob výchovy (a dost možná je), ale režisérka by tomu nemusela nahrávat tak moc. Stačilo by se prostě jen zeptat: PROČ to vlastně děláte? Proč obětujete vlastní život, aby byl váš syn profesionální atlet? Komu to vlastně přinese štěstí? (08.09.2021)