Loučení s Bílým a Černým (E14)

Závěrečný díl putování bratrů Krausových na hřbetech starokladrubských hřebců začal v hukvaldské oboře na severní Moravě. Bývaly tady stáje olomouckého arcibiskupství. Na konci 19. století v nich žilo šedesátihlavé stádo černých starokladrubských koní určených pro zápřah do církevních kočárů. Zeleň obory doplnily vysázené stromy a kromě divokých prasat z místního chovu sem přivezli z Korsiky či Sicílie daňky a muflony. Další zastávka byla na kolbišti, kde se Martin s Ondřejem seznámili s westernovou disciplínou zvanou reining. Název je odvozen od anglického slova rein neboli otěž, protože kůň je veden mezi otěžemi. Z kovbojských cviků vznikly postupně různé úlohy, které se jezdí v uzavřeném prostoru. Jde třeba o spiny, kdy se kůň točí kolem své osy, couvání, kruhy či zastavení z plného trysku. Všechny cviky by měly vypadat, jako by je dělal kůň bez povelů jezdce. Pomalu bylo třeba myslet na návrat do domovského hřebčína ve Slatiňanech. Ale cestou se ještě všichni chtěli podívat na druhé původní české plemeno do hřebčína v Hradišťku u Sadské, kde chov koní, u jehož zrodu stál hrabě Oktavián Kinský, pokračuje dodnes. Jde o teplokrevné koně s vysokým podílem krve anglických plnokrevníků. Vyšlechtěni byli pro účely parforsních honů a překážkových dostihů. A to byla hezká tečka za celým dlouhým putováním krásnou přírodou a krajinou naší země. (Česká televize)