Čajkovskij

Oscar 2 nominace: Cizojazyčný film, Hudba - A (20.04.2004)

Standardní životopisný film, sice trochu dlouhý, ale velký prostor je věnován hudbě. (20.07.2007)

Přiznám se, že vidět tento snímek znovu po velmi dlouhých letech znamenalo neuvěřitelné zklamání. Bylo mi doslova trapně, a to navzdory např. mému oblíbenci, vynikajícímu herci Innokentiji Smoktunovskému, který však neměl absolutně co hrát. Tento snímek tři scenáristé (mezi nimi také režisér Talankin a spisovatel Jurij Nagibin) - nepochybně pod vlivem nejsilnější z cenzur, tj. autocenzury, tak zoufale vykastrovali, že nezbylo vůbec nic. Aby se nedotkli jakékoli zmínky o tom, že geniální komponista byl homosexuál (v tehdejším SSSR, nemýlím-li se, šlo ještě o trestný čin, na rozdíl od tehdejšího Československa), museli nakonec zlikvidovat veškerá fakta o jeho osobním životě. Z manželky, mj. absolventky konzervatoře (de facto oběti Čajkovského zoufalé snahy zamaskovat sexuální orientaci a odvrátit společenský skandál a hrozbu pro kariéru) udělali jakousi tupou husu. Vztah k paní von Meck (vztah, který rovněž nemohl Čajkovskij patřičným způsobem realizovat, a naplnit tak naděje své mecenášky) zobrazili jako jakousi těžkou sociální poruchu. Z Čajkovského, jenž byl ve skutečnosti velmi společenským člověkem, bonvivánem, který procestoval půlku světa, světově slavnou hvězdou hudebního nebe a miláčkem ruského publika i carského dvora, museli pak vyrobit div ne mnicha, chorobně uzavřeného v podivné klauzuře. Namísto biografie či aspoň velkolepé hudební imprese na téma Čajkovskij vznikl řada nepochopitelných, absolutně zbytečných scének, více než dvě hodiny jakési hloupé vaty (nechybí ani "lidová postava" sluhy, shodou okolností gramotného, aby mohl pánovi přečíst noviny). Litovala jsem upřímně Smoktunovského, který s nadlidským úsilím vymáčkl aspoň dva herecky zajímavé momenty - jeden na schodech, jeden při četbě dopisu Antoniny Miljukovové (budoucí pseudomanželky). Příznačný byl závěr filmu, v němž "tvůrci" s neuvěřitelnou vágností konstatují, že "za devět dní po tomto koncertě Čajkovskij zemřel". Bez uvedení jakéhokoli dalšího údaje. Samozřejmě informace, že zemřel tehdy a tehdy v takovém a takovém věku po provedení Patetické symfonie na choleru (nejpravděpodobněji), už byla nad jejich síly. Nemluvě o tom, že sám velkolepý pohřeb se konal navzdory epidemii cholery v Kazaňském chrámu (!!!) za účasti několika tisíc lidí a vše platil osobně car, od kterého ostatně dostával Čajkovskij dříve osobní penzi. Zklamal mě i výběr hudebních ukázek - kromě 1. klavírního koncertu b moll jakoby naschvál - snad aby podpořili svou deformovanou podobu Čajkovského coby trpícího a zneuznaného introverta, stiženého silnou sociální fobií -, byly použity výhradně ty nejunylejší a nejnudnější pasáže z jeho jinak famózní muziky. - Pokud se tedy chce divák skutečně dozvědět, jaký byl Čajkovskij jako člověk a umělec, musí si vyhledat jiné filmy: The Music Lovers (1970, režie Ken Russell); dokument BBC Tchaikovsky - The Tragic Life of a Musical Genius (2007, průvodce Charles Hazlewood, režie Matthew Whiteman). (24.01.2012)

Nedajte sa zmiasť tunajším hodnotením - je veľmi prehnané. Tento film je predovšetkým povrchná odosobnená a veľmi neúplná zastávka pri Čajkovského osobnosti, hudbe a jeho vzťahov s najbližšími ľuďmi. Silné životné momenty, ktoré mali na skladateľa fatálny dopad sú rozpracované nedôsledne, bez hlbších súvislostí. Je pravda, že hudbe je venovaný dostatočný priestor, avšak v takom neúplnom pohľade na skladateľa nevidíme jej prepojenosť s ním. A cenzúra tu má hlavné slovo - žiadny náznak Čajkovského homosexuality sa neobjaví - čomu sa netreba čudovať vzhľadom na rok vzniku filmu. Avšak tento aspekt jeho osobnosti, jeho zúfala snaha (ne)byť homosexuálom bola základným kameňom jeho krehkej a veľmi zraniteľnej osobnosti, čo sa tak jasne odráža v jeho oduševnenej hudbe. O Čajkovskom by sa dal natočiť hlboko psychologický a hudobne kvalitný umelecký film, keby to konečne zobral do rúk nejaký schopný režisér. Máme dostatočné množstvo jeho listov, čítame ako sa hudba rodila v jeho hlave, ako s ňou pracoval v svojej mysli, ako a kedy dostal tie geniálne melódie na papier a čo malo vplyv na jeho kompozície, aký mal vzťah k ľuďom, k svetu... atď. V jeho živote bolo toľko zvratov a jeho osobnosť mala toľko delikátnych vnútorných (aj umeleckých) polôh, až sa zdá, že natočiť film, ktorý by to obsiahol je nemožné. Avšak svet stále čaká na vrcholný film o Čajkovskom :) (30.12.2009)

"Но запомни: Этого никто никогда играть не будет. Это я говорю тебе, Рубинштейн."          S týmto životopisným dielom ma viaže dávna spomienka, ešte z čias základnej školy, kedy som na ňom bol v kine a doteraz si dokážem vybaviť, ako na mňa silne zapôsobilo. Už vtedy som bol Čajkovského hudbou uchvátený - bol vlastne úplne prvým klasickým skladateľom, ktorého hudbu som si zamiloval (a milujem ju dodnes). Dnes, po neuveriteľných štyroch desaťročiach, som sa odhodlal si ten zážitok oživiť a príjemne ma prekvapilo, že môj celkový dojem je síce dosť odlišný (predsa len, detské vnímanie je iné), ale rovnako intenzívny. Skladateľov životopis je pojatý skôr v poetickom než epickom duchu, plynie akoby v snových predstavách (pekné scénické spracovanie), o súvislej dejovej línii sa hovoriť nedá. Divák sa pri tých skokoch môže občas trochu strácať (kde, kedy, prečo), tento prístup mi ale napriek tomu veľmi vyhovuje. Vysoko oceňujem najmä to, že je snímka zameraná v prvom i poslednom rade na hudbu, čo v tomto žánri vôbec nebýva pravidlom a v takomto rozsahu ide dokonca skôr o výnimočný počin. Hlavný herecký predstaviteľ Innokentij Smoktunovskij je veľmi presvedčivý, po celý čas som v ňom toho Čajkovského videl. Krásnym spôsobom je vo filme zobrazený hlboký skladateľov vzťah s jeho mecenáškou, barónkou Nadeždou Filaretovnou von Meck (veľmi dobrá Antonina Šuranova), ktorý je vlastne takou nosnou kostrou Čajkovského životného príbehu. A to, že vo filme nie je ani zmienka o Čajkovského homosexualite (viď niektoré komentáre), nie je celkom pravda, tých náznakov tam je viac a pozornejší divák ich určite postrehne. Tým najjasnejším je Čajkovského útek pred barónkou po tom, ako ho vyzvala na osobné stretnutie     ("Пойми, то, что она ждёт от меня, я не могу ей дать.").     Snímka obsahuje viacero silných scén, ale dve z nich ma obzvlášť strhli: oddych v rekreačnom dome pri jazere (za tónov nádhernej hudby z "Luskáčika") a ohromne patetický záver (tentokrát myslené v maximálne pozitívnom zmysle: v sprievode nadpozemskej "Patetickej symfónie").          "И запомните: Этот концерт будет любимым произведением пианистов. Это я вам говорю, Рубинштейн." (17.03.2024)