Spolu

Aneb herecký koncert s tragicky špatnou dramaturgií a scénářem. Docela by mě zajímala  ta francouzská divadelní hra, jejíž adaptací tohle naše Spolu je. Zda i tam se scénář dopouští takových nejapností.  Začnu ale od toho dobrého, Štěpán Kozub. Trailer mne sice trochu děsil, ale to byla mýlka. Autistu zahrál skutečně bravurně a smekám klobouček, až mrazivě věrohodný obrázek. Tím ale téměř končí vše dobré, co Spolu nabízí. Téma o rodině, jenž se potýká s autismem, nás přitom s manželkou do kina přitáhlo.  Navíc je to snad poprvé, pokud se nemýlím, co se v české kinematografii jako hlavní náplň hraného kinofilmu autismus vůbec objevuje. A teď tedy možná trochu nesouvisle ta negativa: K rodině se jen po dvou letech odloučení vrací dospělá dcera, která na svého autistického bratra a jeho eskapády hledí  zděšeně jako by je viděla poprvé. Proboha proč? Autistický bratr se v pěkné scéně při luštění křížovky vyjádří nádherně autenticky k citovému rozkolu mezi  matkou a jeho sestrou, ovšem tuto scénu pro mě zcela nepochopitelně autoři spláchli do hajzlu tou předcházející, kdy se Michal zázračně ze svého autismu "probouzí" a zřejmě  návodně pro diváka neznalého autismu své pocity sděluje naprosto přímočaře.  A tohle vodění na ručičku světem autismu tu na diváka čeká ještě několikrát, Proboha proč?  Některé dialogy jsou pak na pěst (Možná jsem ta kariéristická mrcha, jak o mě tuhle říkali v kanceláři) - Asi se ani nebudu ptát proč, jen obracím oči v sloup.  A tak zatímco některé scény či výstupy dokázaly zabrnkat na city, třeba Žilkové mateřská mantra - "On mě potřebuje, já se o něj starám ráda", tak další  je naprosto znehodnotí. Nahoru, dolu jsem ale vcelku očekával, čili až do samotného závěru jsem byl i relativně spokojený. Nicméně závěrečné "rozuzlení" ve mě i teď rezonuje odpadovými pocity. Tak trochu SPOILERY:  Pominu-li naprostý a vlastně neodpustitelný faktický nesmysl o autismu způsobeném úrazem, tak se mi ze závěrečného zvratu, který de facto opodstatňuje bezbřehou lásku a sebeobětování Michalovy matky, chce zvracet. Jinak by zřejmě svého jiného syna určitě až tak nemilovala.. tak s tímhle mi běžte do prdele, pánové. A korunu dodala "fantasy tečka" v podobě andělsky přívětivého centra pro autisty, kam je možné takového člověka umístit raz dva (to ale ani ve Francii nemají, natož u nás) a navíc po převedení péče  oproti jednomu  podvodně získanému podpisu v kuchyni.  Tak teď nevím, jestli si se zakončením své hry nevěděl rady již autor předlohy nebo tady pánové Laňka a Miller.  Příště to prosím zkuste nejen s citem (ten tam byl , proto také ne odpad) ale i s rozumem, kluci. Dvě za cit a Štěpána. (30.09.2022)

Režisérské duo Müller - Laňka si na první pohled ukouslo poměrně dost velké sousto, když se pustilo do příběhu jehož středobodem je člověk s mentálním postižením a ve výsledku to ustáli jen z části. Na jedné straně totiž mají výbornou Veroniku Žilkovou a podobně skvělého Kozuba, jejichž linka životem zkoušené, unavené, přesto stále odhodlané matky a postiženého syna funguje velmi dobře a nikdy nepřekročí hranici kdy by byla buď prvoplánovou dojičkou emocí, nebo naopak uječenou karikaturou. Na straně druhé je pak domů se navrátivší dcera Tereza, která má fungovat jako katalyzátor a hybatel děje, což ovšem funguje jen do určité míry. Divák se sice díky ní dozví něco z historie rodiny, ale její následná snaha vyřešit situaci kolem postiženého bratra (a v dobré víře tak pomoci matce) působí dost amatérsky a zjednodušeně, což má za následek, že finální dopad na diváka je prakticky nijaký. Celkem by mě zajímalo, proč se tvůrci rozhodli jít zrovna touhle cestou, je nicméně faktem, že se tím tak trochu střelili do vlastní nohy a shodili tím do té doby na české poměry nadprůměrné drama…70% (26.03.2023)

Trochu trapas. Skvěle, nebo přinejmenším zábavně hrající Kozub těžko sám zachrání film, jehož tvůrci si podobu postižení hlavního hrdiny (i další věci) směšně a lacině upravují pro nezbytnou potřebu dojení emocí z krizových situací / zvratů. Silné téma ve slabém filmu - když se ale člověk podívá na minulost tvůrčího týmu, je to jednoznačný krok vpřed. (31.03.2024)

Snímků o lidech s tělesným či duševním postižením je dost. Od vysoce hodnocených očekávám vysokou míru empatie, schopnost vyprávět nosný příběh a probudit emoce a slzy. Tento film však nabízí amatérskou režii, bezradný scénář a odpuzující herecké výkony. Ani na moment jsem necítil, že by tvůrci soucítili s podobnými chudáky, naopak je využívají jen ke komerčnímu úspěchu. 20 % (07.03.2023)

Když pominu údajný způsob, jakým Michal přišel ke svému postižení (tu filmovou báchorku o pádu ze schodů považuju za nesmysl), tak to plus mínus odráží neveselou realitu života s postiženým dítětem, jak jsem ji měl možnost poznat. V tom filmu je hodně Slunce, žluté a dalších pozitivních barev, ale bez nich by to bylo jen o klukově nekonečným řvaní a beznaději, protože tyhle příběhy nemívají šťastný konce, nestane se, že by se tyhle děti jednoho krásnýho dne vzbudily a nabídly rodičům pomoc, nebo si s nimi aspoň jednou jedinkrát normálně popovídaly. V tomhle vidím jediný pozitivum Spolu, že by si díky němu mohly ty sedřený rodiče říct, že na ně někdo myslel, a znovu si připomenout, že v tom nejsou sami. Ale jinak se mi to nelíbilo, nebylo, co by se mi na tom mohlo líbit, Štěpán Kozub se podobně pitvořil už milionkrát a narozdíl od tohohle filmu mohl na konci vždycky zařvat: ha, to byla jen prdel, vy volové! Což tady udělat nemoh’, takže tomu chybí katarze- jedna ze složek opravdu kvalitního filmu. (12.04.2023)