Nylonový mesiac

Opäť som si pozrel tento nepodarený film, lebo som si už nepamätal, čo ma na ňom tak iritovalo. Takto deklamované dialógy som schopný akceptovať vo vystúpeniach Radošinského naivného divadla a nie vo filme, ktorý sa tvári, ako by chcel reflektovať atmosféru šesťdesiatych rokov. Je to všetko nesmierne falošné, neprirodzené a keď chce niekto v tom hľadať umenie, symboly, paralely nech sa páči. Ale film, na ktorom diváci obdivujú hudobné vsuvky Beatmenov, kratučký záber na L+S a zábery vtedajšej Bratislavy, si nezaslúži ani tri hviezdičky (20.10.2018)

Viac atmosféra ako dej. Viac obraz než slová. A najviac hudba. Dežo Ursíny v bigbítovom období. Je ešte nejaký iný čeko-slovenský film, kde je v titulkoch uvedené nie že "HUDBA: XY, ale že "BIG-BEAT: XY"? K slovám. Sú. Prelietavajú povetrím. Ide len o získanie priestoru na šukačku. Muž, ktorý sa zaľúbil, si potrebuje lásku fyzicky potvrdiť. Na strane ženy ide o nonkonformný chod s trendmi doby. Neviazať sa - tak zmýšľa hrdinka, intelektuálne na výške. V práci za rysovacím prknom. Emancipácie. Všetko fajne porozbíjané na prívetivo šibnutú mozaiku 60. rokov. Bratislava bola príťažlivá. Aj dnes je, len inak. Petržalka nebola betónovým megasídliskom, ale dedinou medzi lesmi, kde sa chodili odkladať nechcené psy. Chopok a okolie zase krásnymi horami. Architekti tam chodili snívať a skicovať do diárov sny o realite dneška. Poznámka: Dnes na Chopok vedie asfaltka. Kosodrevina má hlboké prieseky a všade sa stavajú hotely, lanovky, vleky a cyklodráhy. Pocit zo 60. rokov: ľudia boli nadšení experimentovaním, no sami netušili kam všetko povedie. Príroda bola divokým miestom, určeným na kultiváciu, na snivé novotvary. Z nich sú dnešné stavby v národných parkoch, strácajúcich prírodné vymoženosti. Získal sa síce ľahký, pohodlný a rýchly prístup do jadrových zón, no tam už temer niet čo chrániť. Aj preto združenie VLK navrhlo vyňať Chopok a okolie z územia Národného parku Nízke Tatry. Pretože technológiami nadšená a opitá, v rytme muziky krepčiaca Bratislava rokov 60. sa pomaly prenáša z centra mesta pod hrebene hôr. (23.10.2014)

Naposledy (a prvý krát) ma pán Inžinier oslovili na promócii. Neviem, či predkamerová realita má v tomto smere základy v skutočnom oslovovaní titulmi a akejsi dnes už ťažko hľadateľnej úcte k inteligencii v 60. rokoch, ale toto ten najväčší problém filmu určite nebude. Ten sa nachádza vo vedení hercov. Oni totiž musia všetky preslovy viesť v tom istom móde a je pritom jedno, či niekto navrhuje, kde sa pôjde na kávu, alebo sa sťažuje na to, že ho dotyčný nemiluje. Všetko sú to len preriekavané vyjadrenia. Postavy musia plniť aj režisérovu víziu akejsi melanchólie a lyrickosti (tým by mali slúžiť iba obrazy), takže pri reakciách, ktoré by mali byť emocionálne silnejšie, pôsobia nezúčastnene. K vyššiemu hodnoteniu sa prikláňam hlavne kvôli atmosfére starej Bratislavy a našich zimných stredísk, krásnej menej známej herečke v hlavnej úlohe a chémii medzi ňou a úspešným architektom. Grečner má určite lepšie filmy a tri hviezdy pri nich sú podstatne silnejšie. Hirošimu ako pozadie z Každý týždeň sedem dní tu vystriedali správy z bojov v Indii a Vietname a nepôsobí to príliš koherentne s dejom. (24.10.2014)

Film o rozcestí, vedoucí do dvou ulic. V jedné se střetává osamocený milovník klasiky a pořádku s toulavým psem a druhá je plná rozvášněných mladých muzikantů, tanečníků a hlavně kuřáků. Na rozcestí stojí pozorovatel a takový prostředník mezi těmito dvěma světy, které navzájem tvoří generační rozkol gigantických rozměrů. Hudba na úkor fyziky, pracovní ocenění na úkor ztráty životní lásky či čekání na cit, který je rozdáván jinde. Ale také stylový pohled na vztah muže a ženy, Wandě by odolal asi málokdo, nebo výborný popis hierarchie lidstva z období středověku podle Zoši. Sesterská dvojice vůbec dodává snímku takový půvab. Františka Veleckého jsem doteď znal jen jako Mikoláše z Vláčilova veledíla, zde mě jako "člověk" mile překvapil, a utvrdil ve svých hereckých kvalitách. Eduard Grečner si svou, nepochybně experimentální, režií získává můj obdiv a pozornost. Ukázková "reklama" (když to napíšu blbě), na 60.léta. (27.05.2013)

"Vy ste milý človek! Náš Otúško je taký šťastný, keď môže neikoho zastrelit lebo oskalpovať!"                                Andrej a Vanda mají něco společného. Ani jeden z nich nechce být opečován. Zdálo by se, že by mohli vytvořit ideální dvojici. Ale zatímco Andrej odmítá od Drahuše dokonalý servis, Vandu chce nosit na rukou, chce jí vlastnit, připoutat si jí k sobě. V tom okamžiku se rozcházejí. Malý skvost ve slovenské kinematofragii, který tématicky tvoří jakýsi protipól k filmu jen o tři roky staršímu. Slnko v sieti představuje nenaplněný vztah mezi Fajolou a Belou, kdy se oba hledají a nacházejí jakousi dočasnou blízkost, styčný bod v setkání na střeše pod zatmnělým sluncem. I v případě Andreje a Vandy jde o vztah, kde hraje hlavní roli touha a snaha přiblížit se nepřiblížitelnému, ke krátkému sblížení dochází na horách pod nylonovým měsícem, aby v zápětí došlo k rozchodu. Velmi podstatnou složkou filmu je dobře vyladěná muzika, která přechází od klasiky (starší generace) k hravému bigbítu (mlaďoši). Jako symbol opuštěnosti se vynořuje toulavý pes, který se k vám přidá a už nepustí a není snadné se ho zbavit. Objevuje se opět na konci filmu, aby jako štastně nalezený zbavil osamělosti. Film je prošpikován velmi specifickým humorem, který nepřebíjí vážnou dějovou linku. Osobně jsem si odnesla nezapomenutelný zážitek z živelného koncertu The Beatmen v čele s Dezo Ursinym a krásným "slovensko-anglickým" songem That´s all I´ve got to do . (17.11.2014)