Kráska dne

[AFF 2011, Trenčianske Teplice] V sále sa to už pomaly zapĺňa, Milan Lasica sedí na svojom mieste, my tiež a bočným vchodom vchádza za doprovodu prekladateľa sám Jean-Claude Carrière. Jeho cca. 20 minútový príhovor síce zapričíňuje zmeškanie "shuttle busu" na ďaľšiu projekciu (sprosté slová vynechám), ale pri dôkladnejšom zamyslení mi obsiahlejšie návratky do čias úzkej spolupráce s ctihodným Luisom Buñuelom spojené práve s precíznym vytváraním (vtedy odvážneho) diela "Belle de jour" dopomáhajú k lepšiemu pochopeniu tu formulovanej predstavivosti a inherentnej rozporuplnosti. Z vypočutých indícií si dedukujem, že prvoradá intencia sa nezakladá na útoku proti sviatosti manželskej, ale na postihnutí duševnej rozpoltenosti (1.) ženy-aristokratky, v ktorej sa niekde v kútiku svedomia poneviera pud sebazáchovy a sporiadanosti, no v celom tele jej súbežne kulminuje neukojené libido neprestajne žiadajúce sexuálne šantenie plné utajovaných, na úchylkách založených praktík. Odôvodnenie tejto psychickej duálnosti nehľadajte, nie nadarmo sa dvojica Buñuel/Carrière vydáva na trasu po lokálnych "obšťastňovacích domoch" (že vraj len kvôli interview) a vedie dôkladné rozhovory s "ľahkými dámami" o ich tajuplných prasačinkách-čiže zisťuje aká fantázia pracuje v hlavách platených spoločníčok. Výsledky výskumu sa uchyľujú k stanovisku, ktoré determinuje ženskú polygamiu (na mäkko, na tvrdo-to už je jedno) a záletnícke zmýšľanie ako vrodený inštinkt, daný biologickým kódom. Až druhoradou príčínou sa stáva afunkčné manželstvo v ktorom absentuje komunikácia, otvorenosť a cit. Hrozivé to zistenie pre verného muža čo by (ne)materiálneho živiteľa, obetného baránka. Antinómiou je, že aj keď to maestro asi nezámyšľal, tak "Kráska dňa" uštedruje podrobný rozbor protipólnych pohnútok nielen u žien, ale zčasti aj u mužov. Jasným dokladom sú zvrhlí hostia privátneho "bordelu", o ktorých súkromiu síce nič nevieme, ale vidíme že uspokojenie tiež nachádzajú v presadzovaní vyšinutých a anomálnych móresov. Áno, tu vybraný exoti nezodpovedajú popisu "milujúci manžel praktikujúci svoje čuňačiny", ale snáď mi nikto nechce nahovárať, že kurvami sú len ženy a muži nie. Kurva=muž, kurva=žena-každý podľa vlastné gusta. Koho sa to netýka, nemá sa prečo hnevať. Šmitec. Ad 1: Odviazané snové sekvencie splývajú s reálom, krmia diváka zakázaným ovocím a z hľadiska technického prevedenia sa dosť podobajú na tie Saurove. Ad 2: Catherine Deneuve ako buržoázna (2.) prostitútka/"frigidná nymfomanka" exceluje, jej turbulentný "sex-appeal" sa okolo nej neviditteľne vznáša/vrtí a strhuje do kolien, oháknutá v neodolateľnej móde 60's stvárňuje (3.) manželku-mrchu, ktorá podlieha pokušeniu svojho nenásytného, po amorálnom erotične prahnúceho alter ega. Ad 3: V tej dobe ju chcel mať pod paplónom temer istotne každý. (25.06.2011)

Náruživé a provokativní, přesto velmi vkusné a seriózní. "Mistři šoku a hnusu" dnešní kinematografie (ano, myslím tím Lanthimose a von Triera, a nejen je...) by se od Bunuelova snímku mohli učit, jak zacházet do niterných pater lidské duše a nepodlehnout při tom vůni kalkulu. Luis Bunuel a scenárista Jean-Claude Carriere se v Belle de Jour ponořují do skrytých tužeb dívky z buržoazních poměrů (ztvárněné chladnou Catherine Deneuve), jejíž vysněné představy o submisivitě nabydou po návštěvě salonního nevěstince reálných rozměrů. Drama je to komorní, zato úderné a nekonvenční, ozdobené Bunuelovým surrealistickým laděním (stěžejním centrem snových kontur se zde stává začátek a konec), jehož dokonalosti a absolutní syntézy s tradičním narativem dosáhli Bunuel s Carrierem o pár let později ve sžíravé kritice salonních poměrů: Nenápadném půvabu buržoazie. (18.04.2024)

Dnes již klasický film kontroverzního režiséra Luise Buňuela pěkně rychle zestárl. V současné době dříve tabuistické téma násilí v sexu a nutnosti řešit celotýdenní nudu prodáváním svého těla v bordelu už nijak nezabere - podobných filmů se točí hromady. Značně chronologicky neuspořádaný (údajně surrealistický, ale pod tím si člověk představí poněkud jiné atributy) příběh vypráví o manželce zámeckého pána, která jeden všední den v týdnu chodí do místního nevěstince zdarma nabízet své tělo k sexuálním rozkoším. Catherine Deneueve byla tehdy na vrcholu slávy i mládí, takže je alespoň sem tam na co kouknout, i když toho není až zase tolik. Ale celkově pro dnešní společnost má snímek naprosto nulovou vypovídací hodnotu a bojuje vlastně proti ničemu a pranýřuje zbytečné. Na úvod disku nás čeká protipirát, trailery na filmy Chuť lásky, Stranger than Fiction, Delta fór, Zabij, nebo budeš zabit, jinak je disk zcela bez bonusů. (17.05.2020)

Ponor do složitého vnitra ženy v provokativním příběhu nepostrádá vtip a Buñuelovy tradiční surrealistické výjevy mu dodávají osobitý nádech. Vlastně mě jen překvapilo, že zpracování děje kolem prostituce se obešlo bez jediného erotického záběru odhalující vnady Catherine Deneuve, zrovna u filmu, kde by odvážnější sexuální scéna snad ani nemohla působit samoúčelně. O to více možná lze ocenit kouzlo, jaké z decentně zrežírovaných a nasnímaných erotických scén sálá, kdežto pikantní nádech pramení především z obsahu. Spočátku vypadalo, že tenhle Buñuel bude ve srovnání s jinými filmy své pozdní tvorby málo zábavný a bez humoru, jakmile Séverine vstoupila do nevěstince, začala být Kráska dne nejen zábavná, ale i docela napínavá. Séverine hraje dvojí hru, jinou tvář představuje během chvilek vedle manžele, jinou, když začne poskytovat porůzným klientům své sexuální služby; režisérovi i herečce se skvěle povedlo odlíšit tyhle dvě roviny a přenést z nich na diváka často vzájemně odlišnou náladu. Pobavili mě i pánové hostující v nevěstinci, zvláště Buñuelův dvorní „epizodkář“ François Maistre, tentokrát jako profesor se svéráznými svůdníckými praktikami. 90% (23.06.2020)

Spíše Yves Saint Laurent než Catherine Deneuve, která tu vypadá jako pouhé neživotné ramínko na módní oblečení. Film evokuje jedinou zajímavou otázku, která zní podobně jako známý slovosled "Ty víš, že já vím, že ty víš, že já vím, že ...", a ta otázka zní – Je to film o ženských snech o mužské nadvládě, nebo film o mužských snech o ženských snech o mužské nadvládě? Neboli odkud se vlastně ty sny o nadvládě, zmocnění se, podlehnutí, čili všech těch dominantně-submisivních vztazích berou? Není to celé o překonání hranice "já-cizí" – hranice, která se dobrovolně překročuje pouze ve zlomku procenta, když se dají dohromady veškerá setkání s jinými lidmi, která člověk prožije za celý svůj život? To, od čeho se snaží osvobodit Severine, je slupka civilizovanosti. Navíc, jak napovídá film v krátkých návratech do minulosti, muži Severine jinak než nemravným nátlakem k sexu nevzruší, protože to je jediný způsob spojení, který Severine poznala v době svého dospívání. Proto Severine vyhledává anonymní sex s neznámými muži, kteří k ní přistupují jako ke svému, byť dočasnému, majetku, a probouzí v ní tak ženské libido. ___ V podstatě se opět jedná o známou buñuelovskou kritiku blahobytné a bezpečné jednotvárnosti a pokrytecké morálky buržoazie s její vykleštěnou, vyvanulou nebo pokroucenou sexualitou. Přes veškerou "erotičnost" je to celkem uspávající film, což je u buñuelovských snímků normální jev, protože herci v nich hrají jako zombie nebo loutky – beze stínu skutečných emocí. Buñuel nenabízí ani řešení, ani soucit, ani očistu a v tom zůstává stejný jako buržoazní měšťan bez vášní a pravdy, kterého kritizuje. Ironickým paradoxem celé moderní civilizace je to, že zajištěný, pohodlný a nudný měšťanský život, od kterého měšťan utíká, je jeho sen, cíl a naplnění. Nuže, člověk vždy touží po opaku toho, co má. (20.07.2013)