Přelud svobody
Le Fantôme de la liberté
Il fantasma della libertà
Prízrak slobody
The Phantom of Liberty
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Edmond RichardHrají:
Adriana Asti, Jean-Claude Brialy, Adolfo Celi, Paul Frankeur, Michael Lonsdale, Michel Piccoli, Claude Piéplu, Jean Rochefort, Bernard Verley (více)Obsahy(1)
Mozaika světa, pozorovaného v absurdní nadsázce a pospojovaná řetězícím se přeskakováním z jedné vedlejší postavy na druhou, skládá z nesourodých výjevů všeobjímající pocit neporozumění. Logika moderního světa je postavena pod úhlem absurdního žertu na hlavu: fotografie, na něž v pařížském parku lákal neznámý muž dívenky a nad nimiž se později zvědavě rozdychťuje pan Foucauld se svou manželkou, se ukáží být obyčejnými pohlednicemi s památkami. Obráceně se chovají i soudci, kteří odsoudí masového vraha a vzápětí ho propustí na svobodu. Stejně tak úspěšně vyhlašuje policie pátrání po dívence, která nezmizela. Celou mozaiku uzavírá v detailním záběru hlava pštrosa, kolem níž se ozývá nepřetržitá střelba... Předposlední film španělského režiséra a scenáristy Luise Buňuela nazvaný Přelud svobody (1974), tvoří závěrečnou část volného triptychu podobenství s filmy Mléčná dráha (1969) a Nenápadný půvab buržoazie (1972). Sám tvůrce považoval tuto tragikomedii za své nejsurrealističtější dílo a znovu v něm vyhlásil válku pokrytectví, měšťáctví a falešné morálce. Snímek natočil ve Francii v již tradičním tandemu se scenáristou Jean Claude Carriérem a se sobě vlastní nespoutanou fantazií v něm vytvořil obraz světa, který ztratil lidský rozměr, absurdní vizi lidí, kteří pozbyli schopnost dorozumět se mezi sebou a často i porozumět sami sobě. (Česká televize)
(více)Recenze (70)
Přelud svobody je asi nejbizarnější film, co jsem kdy viděl. Rozhodně nejpodivnější z tvorby Luise Buñuela. Jestli jsem se někdy domníval, že David Lynch je magor, pak to po zhlédnutí tohoto snímku musím prohlásit i o Buñuelovi. Hrstka příběhů, které jsou naprosto na hlavu a přitom nutí svým drobným propletením diváka k zamyšlení. Přiznám se, že moc moudrý z toho nejsem. Některé příběhy jsou lepší, jiné horší, ale vede u mne asi ten, kdy přijde pár na návštěvu, všichni se svorně posadí ke stolu na záchodovou mísu, stáhnou kalhoty a baví se o exkrementech, zatímco debaty o jídle jim připadají nechutné. Věřte, že každá očeávaná replika bude přesně naopak, než byste očekávali. A užijte si to! ()
Několik skvělých epizod, ale celkově rozhodně roztříštěné a zcela nestrhující. Kdybych neviděl jiné jeho pozdní filmy, myslel bych si, že Bunuelovi už ke stáru přece jen docházely síly, protože zde nedokázal stvořit plnohodnotný kompaktní celek, spíš sled tu více, tu méně zajímavých výjevů. ()
Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. ()
PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. ()
Několik oblíbených témat opět sestavených do nové koláže o ničem a o všem. Stále Luis! ()
Přízrak svobody, Buńuelův předposlední film, je úžasný surrealistický špíček, ne-li přímo špek, skvělá hříčka, snové pásmo plné absurdit... Je to nadčasová satira o iluzi jménem svoboda, o tom, co všechno člověkem zmítá, co jej ovládá, co ho přetváří a formuje. Člověk má někdy tendenci prohlašovat o sobě, jak je svobodný, nezávislý, jak jej nic nepoutá a že svět mu leží u nohou - žel tuhle iluzi Buńuel rozdmýchává už pár minut po začátku filmu. Ukazuje naplno a s vtipem, jak je člověk v zajetí vlastních předsudků, iluzí, pověr, konvencí, úchylek... Přízrak svobody je jedinečné představení volně plynoucích asociací, skečů, které svou absurditou často ohromně pobaví, občas z nich člověka zamrazí, ale hlavně ho nutí přemýšlet. Epizody spolu zdánlivě nijak nesouvisejí, avšak ve skutečnosti svým logickým propojením naznačují, že jsou stejně tak neuchopitelné, jako tomu je u guláše zvaného život... Buńuel znovu šije do konvencemi prošpikované buržoazie, s humorem sobě vlastním shazuje klerikály, vzdává hold surralismu a i na stará kolena dokázal, že to je výjimečný režisér. "Omluvte mne na okamžik. Kde je tady jídelna, prosím? - Poslední dveře vpravo.... - Je obsazeno!" ()
Absurní komedie s bravurně napsanými postavami a zahranými..! :-)) ()
Nejsa sám způsobilý napsat k tomuto němě mnohomluvnému filmu nějaký schopný komentář, doufal jsem, že mi pomůže některý ze stávajících. Nestalo se. Kdyby se všichni modlili ke svatému Josefovi a věnovali půlhodinku denně meditaci, všechno by bylo jiné. Ať zhyne svoboda! Ať žije Rudovousova babička! ()
Film jsem si vyhledal kvůli tomu, že v soupisu jeho herců figuruje jméno mé oblíbenkyně Moniky Vitti - to jsem si ovšem trochu naběhl, protože její herecký prostor v tomto fimu je omezen na nějakých 6 minut - a pak už se vůbec neukáže! Na vině je svérázný styl filmového vyprávění, který je v tomto filmu použit a který připomíná předávání štafety. Na scénu je vždy uvedena jedna nebo více postav, které odehrají nějakou surrealistickou potměšilost, pak se "předá štafeta" někomu jinému a jede se dál (Buñuel se tohoto principu v celém filmu sice nedrží důsledně a některé postavy se na scénu vracejí, ale ničemu na škodu to není). V tomto ohledu je to dosti svérázný fimový počin, který připomíná nanejvýše zase jen některé další Buñuelovy filmy (za všechny asi nejvíc filmy Nenápadný půvab buržoazie či Mléčná dráha). Ve výsledku je to dosti zábavná podívaná, a to i pro člověka neobeznámeného s jinými Buñuelovými snímky či surrealismem jako takovým. Na filmu se podílela celá řada skvělých herců, a ačkoli měl každý z nich jen malý herecký prostor, společně nechali vzniknout skvělému filmu, který stojí za vidění i po těch letech a který obsahuje celou řadu inspirativních myšlenek. UPDATE 8.3.2020 - Napodruhé po téměř 5 letech mě to opět hodně bavilo, ten film je prostě zcela skvostný a některé scény jsou dokonalé (lidé sedící na záchodových mísách, pátrání po dívce, která se neztratila, ad.). Ten film je podle mě tak dobrý, že funguje, i pokud člověk nezná kontext jeho vzniku či jiné Buñuelovy snímky. Stačí prostě sedět, dívat se a nekomplikovaně si to užívat. ()
O Buñuelovi mi poprve v detstvi vypravela ma babicka-svetobeznice. A zahy pote jsem si precetl jeho zivotopis "Do posledního dechu". Pak jsem o nem dale cetl dlouhe state a jako pravy pseudointelektual prohovoril dlouhe vecery (nad lahvi vina z jeho rodne Aragonie). Zvlastni shodou okolnosti jsem se az dnes dostal konecne k tomu se podivat na jeho film. A myslim, ze cekani se vyplatilo. Stejne jako archivni vino s jehoz otevrenim dlouho otalite. V pripade Banuelovych filmu se asi nemusite bat, ze by se snad k dlohodobemu skladu nehodily-protoze obsah zbytkoveho cukru je vice nez dostatecny. Zacatek dobrodruzstvi jmenem Buñuel se proste vydaril. ()
Niektoré poviedky sú bohužiaľ o chlp lepšie, ako tie druhé. To je snáď jediná vada na kráse jedného z úplne posledných Buňuelových filmov. Riešiť takéto rébusy, tu upriamené skôr na významovú zložku, je nesmierne zábavné. Tým, že je Prízrak slobody v prvom rade komédia, či skôr satira (občas dosť brutálna, bacha na to) je navyše viac otvorená smerom k divákovi a jej pochopeniu, čo znie vzhľadom na jej značnú bizarnosť paradoxne. Množstvo detailov, opakujúcich sa motívov, alebo veľký dôraz na kontrast dávajú priestor pre rôzne interpretácie, avšak tie hlavné myšlienky sú jasné. Preto tento film odporúčam snáď všetkým divákom. Myslím totiž, že si v ňom každý môže niečo nájsť. A či má Buňuel aj ešte lepšie filmy? Asi áno. ()
Přelud svobody je po Mléčné dráze a Nenápadném půvabu buržoazie dalším snímkem, kde si Buñuel s Carriérem vyhráli se scénářem a namočili ho v surrealistické vodě. Absurdní příběhy s komedickými prvky jsou mezi sebou propleteny spojnicí, kterou nejčaastějí bývá původně vedlejší postava ve scéně, se kterou však nečekaně Buñuel rozehraje další 'příběh'. Během filmu se proto vystřídá velké množství postav a ani u jediné jsem si nebyl jistý, co si v dalším průběhu může dovolit. Působily na mě tak stejně, jako třeba hrdinové Kitanových filmů. Samotné absurdity jako vyhlášení pátrání po ztracené dceři, která přitom sedí na stanici přímo před komisařem a svými rodiči nebo výborná scénka při záměně jídelny a toalety dokázaly mnohdy i rozesmát. Vrcholem je pak masový vrah, který po odsouzení k trestu smrti naprosto v klidu odejde ze soudní síně, rozdává autogramy a třese si se soudci rukou. Buñuel sice stárl a postupně ohluchoval, ale na jeho filmech to nejde vůbec poznat. Naopak jakoby přidával stále něco nového. ()
To bol teda prízrak. Bunuela som nikdy neobľuboval, ale tento jeho predposledný film ma dostal do kolien. Ani nebudem uvažovať, či to spôsobila začínajúca demencia alebo šialenstvo. Pripadalo mi to, ako keď strihač príde do miestnosti plnej rôzne dlhých kúskov filmov a pozliepa ich bez toho, aby sa na ne pozrel. Mám o filmovom umení úplne odlišnú predstavu. Tá hviezdička je iba za námahu vynaloženú pri angažovaní známych hercov. ()
Buñuela nechápu, jeho dílu nerozumím, nebudu ho doporučovat. Pokud jsou jednotlivé epizodky reakcí na nějaké tehdejší události, pak jen těžko v dnešní době znát souvislosti, jde-li o univerzální reakci anebo spíš směr (surrealismus), nelíbí se mi ani směr, ani film. Nový dabing s asi třetinou dabérů oproti postavám ničemu nepřidá. Hvězda za erotiku, hvězda za pár nápadů. ()
Ozaj, že málokedy sa dokážem fakt pozitívne naladiť na „frekvenciu” , španielsky drzého, perverzného a 100 % provokatívneho režiséra Luisa Buňuela, od ktorého ma nadchla jednoznačne Kráska dňa s božskou Deneuve, vôbec tento film z roku 1967, považujem za to markantne strhujúce, čo sa inak v tomto plodnom, filmovom roku - stihlo nakrútiť. I o Anjelovi skazy si myslím, viac - menej, to isté, t. j. s-t-r-a-t-a č-a-s-u ! Nevylučujem, že si niekedy od tohto režiséra pozriem niečo, čo ma zásadne ohúri ? Napríklad sa ponúka otázka, že film Skrytý pôvab buržoázie, by túto negatívnu energiu mohol prerušiť ? Neviem, kedy sa k nemu najbližšie dostanem, ale tak skoro to určite nebude ! Prízrak slobody je zložený z takých scén, ktoré zaváňajú charakteristikou práve totožnú na Buňuela, ktorý ma znechucuje, až by som zvracal. Je to odpudivý film, ktorý síce obsahuje posolstvo, ale s typickým okorenením danej situácie... Toto mi ani zďaleka nepripomínalo komédiu. Pozrel som si film, ktorý mám už od predošlých Vianoc, a keby viem, čo ma čaká, tak by som si rozmyslel jeho kúpu do vlastných rúk ! A absurdita absurdít, je tým, čo si odnášam... Skrátka blbosť, ktorá našťastie úplne neotupuje, ale zásadne sa dotyčný divák nevie dočkať okamihu, keď to celé už konečne skončí ! ()
Surrealistická bizarnosť akú dokáže vytvoriť jedine Luis Buñuel. Film bez príbehu je plný podivností v dobrom slova zmysle, ale aj určitej filmovej roztrieštenosti. ()
Samotný princip filmu, jehož narativní struktura je určovaná řetězením prvků či postav, které přecházejí mezi dějstvími, a ničím jiným, je velmi osvěžující. Do značné míry tak opravdu odpovídá naší zkušenosti se sněním. Jako určitý problém ale vnímám (a to se týká v zásadě všech Buñuelových filmů, které jsem doposud viděl) obsahovou nevyrovnanost, kdy je do krátkého úseku vměstnána řada gagů a nápadů, a hned v dalším obrazu propadá divák poněkud nudě. Stejně tak mám pocit, že má-li být dílo institucionální kritikou (a do nějaké míry tomu tak je u tohohle režiséra vždy), bylo by třeba tento typ obsahu poněkud rozvést a dát do popředí. ()
Mohu jen litovat, že mi filmy Luise Buñuela zatím unikaly. Oslava surrealismu a absurdity, při níž přijdou na mysl vzpomínky na Monty Python nebo Spikea Milligana, je tolik zábavná možná i proto, že co do formy je natočená naprosto tradičně v kulisách Paříže 70. let a účastní se jí ve své době hvězdná sestava francouzských herců. Na můj vkus mohlo zauznít i něco více z hudebního doprovodu a některé epizody působily trochu navíc, ale jako bych nic neřekl. Jmenovat jednotlivé scénky a porovnávat, zda se mi více líbily Brialyho sny nebo návštěva motelu s Milenou Vukotic, je zbytečné, takže se jen těším na další setkání s panem Luisem (a nejlépe opět i v doprovodu Jeana-Claudea Carrièrea). [LFŠ UH 2022] ()
Bunuel zrál jako víno a tak ve 74 letech natočil svůj pravděpodobně nejodvážnější (nebo nejodvázanější?) film a definitivně tak zarazil (před) poslední hřebíček do své filmové rakve a zároveň nesmrtelnosti v říši celuloidu. Přelud svobody je alespoň tak jak já ho chápu filmem hravým, vtipným, plným originálních obrazů, metafor, snových výjevů i pouhých drzostí a vtípků - dohromady namícháno se jedná o velmi osvěžující a dlouhodoznívající koktejl velmi výživný - je to od Bunuela takový dárek pro všechny - pro herce, pro diváky i pro něj. Bunuel tu obsadil všechny své oblíbené herce - Piccoliho, Frankeuera, Rocheforta, Vukotic a také Bertheau plus jako bonus Monicu Vitti a J.C.Brialy, které si vypůjčil od kolegů. Přelud svobody je nádherný testament - odkaz budoucím generacím, film plný tajemství i zlomyslností - poslední štace velkého filmaře i člověka...tak honem, rychle, pospěšte si, abyste o něj nepřišli...Bunuel čas sice nezastavil, ten běží stále dál, ale celým svým dílem málem zničil náš vesmír, zřejmě stačilo jen málo...totiž nic, svůj osud tímto naplnil a dovršil...i když se ještě jednou vrátil s Tajemný předmětem touhy. 8.3.2020 - Je zvláštní vidět Buňuelovy filmy po dvaceti letech znovu, jako teenager jsem byl z něj totálně na větvi, stejně jako ze saury - byli to prostě idolové mýho mládí, dnes je to jinak, už dávno jsem z toho vyrost, nicméně to nic neubralo hodnotě těch filmů, pořád na ně koukám s obdivem, i když už né s otevřenými ústy, nýbrž jen s lehce cynickým odstupem, opakuju, hodnotu těch filmů to ale zásadně nesnižuje. A malé vysvětlení těm, co Buňuela nechápou: abyste jeho filmům rozuměli, nesmíte to mít v hlavě v pořádku, ale musíte mít o pár koleček navíc, normální mozek jeho filmy neocení, musíte být trochu vyšinutý, abyste ho měli rádi. ()
Související novinky
Zemřel herec Michael Lonsdale
Ve věku 89 let zemřel v pondělí v Paříži filmový a divadelní herec Michael Lonsdale. Informaci předala zpravodajská televize BBC s odkázáním na jeho agenta. Britsko-francouzský herec se narodil v… (více)
Ufff... takže si to všechno zrekapitulujeme: 1) Buñuel je ale výtečník! Nejenže si do svých filmů ukradl několik motivů z bláznivých snů mé zdejší kolegyni Idée_fixe, ale tentokrát si vzal jeden bláznivý nápad i ode mne! Vlastně on za to asi nemůže, že zfilmoval nekomformní pracovní jedílnu jako místnost plnou uzavřených oddělení v podobě kabinek :-))) daleko dřív, než jsem se narodil a v hlavě se mi tahle myšlenka vyrojila. Spíše by se zdálo, že všichni si podvědomě naopak krademe představy páně Buñuela, leč my za to nemůžeme, jak trefně se dokáže mistr ve svých filmech vplížit do končin lidské psychiky a fantazie. 2) Buñuel jde ve svých absurdních motivech ještě dál, von ten můj nápad zde využil jako kontrast k docela "sci-fi" pojaté pracovní poradě v zasedací místnosti, která skloubila místo na konání pořady s místem na vykonání jiné potřeby (aneb záchodové mísy v rolích sedaček podél stolu :o)). Chodit na záchod zároveň takhle na poradu do kanclu, to ať nám pan řídící a spol. raději zůstanou při starém i s veřejnou jídelnou za cenu, že vás během oběda někdo občas otravuje. (Ehm, jen co jsem to chtěl dopsat, musel jsem si odskočit na WC a došlo mi, jaké by to bylo nemuset vstát, jít přes chodbu a naopak během velké potřeby mít možnost pokračovat v komentu...? Krucinál, ten Buñuel mne zase doběhl víc než jsem si představoval! :-)) 3) Scenárista Jean-Claude Carrière ve svých pamětech vzpomíná, jak se u Nenápadného půvabu buržoazie s Buñuelem shodli na tom, že všechny bláznivé asociace, které vymyslí, musí mít logické opodstatnění, tudíž např. do restaurace nemohou nikdy přijít velbloudi (jen tak mimochodem, po francouzsky les chameaux! :)). Nutno pochválit pány, jak tohle dodrželi i zde, protože do pokoje během svítání přijedou pouze slepice, pošťák na kole a pštros. Jak ďábelsky tu svou dohodu splnili...! 4) Déle jsem se filmu vyhýbal, že mi v něm bude (oproti ostatním pozdním Buñuelovým filmům) chybět můj vcelku oblíbený Fernando Rey, ale i se zvyškem hereckého ansáblu "buržoázní" (i mimoburžoázní) partičky je nakonec velká zábava. Všimli jste si mimochodem, jak někteří svou rolí docela navazují na ty "Buržousty"? Třeba Michel Piccoli – opět významná státní osoba u telefonu (ministr / policejní perfekt), François Maistre to za dva roky dotáhl od vrchního inspektora na profesora mladých učenců a Pierre Maguelon si ponechal snad i stejnou uniformu. Brialy a Rochefort jsou příjemným osvěžením v podobě nových tváří v surrealisticko-kritickém světě Buñuelově. 5) Nejen po "Buržoustech" je to opravdu zábava a odměna pro sprízněné diváky (anebo trestuhodný přízrak pro diváky nespřízněné ;o)), protože Buñuel zde v mozaice výjevů skládá dohromady témata, kterým se věnoval a střílí si každou chvíli opravdu z leckoho (mnísi, policajti, teroristi), střídá absurdně bláznivou komedii se závažnými společenskými motivy. 6) Že vám ten můj komentář, hlavně spočátku připadal až příliš bizarní, šílený a nesourodý? Podívejte se na film a možná budete mít z něj sami pocity tohoto ražení. Dobře řízená anarchie třeba příliš škody nenadělá. ,,Už mi ta symetrie leží von krkem!" 90% (Věnováno uživatelce Idée_fixe. Napsáno jako odpověď na její komentář k filmu Aquaman.) () (méně) (více)