La ilusión viaja en tranvía
Illusion Travels by Streetcar
Illusion Travels by Streetcar
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Raúl Martínez SolaresHudba:
Luis Hernández BretónHrají:
Lilia Prado, Victorio Blanco, Miguel Manzano, José Chávez, Diana Ochoa, Carlos Navarro, Fernando Soto, Agustín Isunza, José Pidal, José Muñoz, Víctor Alcocer (více)Obsahy(1)
Tramvaj číslo 133 je určena k vyřazení z provozu. Noc před tím, než k němu dojde, vydají se s ní dva přiopilí pracovníci dopravní společnosti (Carlos Navarro a Fernando Soto) na poslední nostalgickou cestu. Společně s nimi poznáváme soudobé Mexico City, jeho obyvatele a jejich problémy, převážně pramenící ze sociální stratifikace společnosti. (Matty)
(více)Recenze (8)
Jako by Buñuel objevoval hloubku obrazu. Množství záběrů komponovaných do hloubky, nikoli na šířku, nachází své opodstatnění v příslušnosti Iluze mezi road movie. Poměrně zvláštní, neboť na prostor jednoho (velko)města omezené road movie. Cestující dvojice, proporčně odpovídající dvojici z grotesky, potkává během dvou dnů vzorek mexické společnosti v období alemanismu, v období nevyhnutelné modernizace. Církev, buržoazie, tvrdá práce, nízký plat. Buñuel je kritický, ale vyjma úvodního komentáře málo ironický. V podstatě jde o jeho film nejvíce spjatý s Mexikem. Bez hlubších znalosti politického kontextu si jej zřejmě moc neužijete, spíše jen tak – stejně jako já – přečkáte. 55% ()
Tak, kubánskou komedii z černobílé éry jsem již jednu viděl, ale mexickou až dosud ne. Možná, že jsem v obou případech mírně nadhodnotil, ale mě tohle objevování filmů různých žánrů z „netradičních“ krajin baví a tohle je určitě jeden z případů, kdy jsem mile překvapen. V mozaice veselých příhod z poválečné mexické metropoly to od počátku dost žije, postavy v odlehčených drobnokresbách z různých sociálních vrstev přispívají vzájemnými dialogy a situacemi, do nichž se připletly, k nejednomu humornému momentu. Trošku slabší částí v první třetině bylo pro mě ochotnické divadlo, ale od chvíle, kdy se dění překlopí do jednotné linky s trampoty během jízd ukradenou tramvají, je z toho souvisle pohodový staromilský kousek, dobře rozvíjející svůj nápad. Luise Buñuela si více cením za jeho pozdější francouzské filmy, ale zde mě pan režisér snad poprvé dokázal výrazněji oslovit i svou starší mexickou tvorbou z 50. let. Ačkoliv si i zde propašoval ty své oblíbené motivy s kritikou buržoazie a postřehů, jak „s velkou bolestí vnímáme nespravedlnost světa“, současně ukázal, že mu vůbec není cizí stvořit téměř čistou filmovou veselohru, která dnes už zpětně dýchá oním kouzlem pamětnických komedií a navíc se v rámci téhle kategorie vyhýbá (navzdory přítomnosti romantické linky) tradičním klišé. [75%] ()
ocenenia : MFF Mar del Plata 1954 (nesúťažný prvý ročník festivalu) - oficiálny výber ()
Spíš je to na silné tři, zas tak geniální to nebylo, ale tu slabou čtvrtou hvězdu tomu nakonec moc rád dám za tu závěrečnou pointu, která podle mě dost dobře shrnula, o co celou dobu vlastně šlo. Už i tady se ale objevuje Bunuelovo nejtypičtější téma - kritika a ukázka povrchnosti bohatých - ale je spíš na pozadí, v koláži příběhů obyvatel Mexico City odhalujících tehdejší život v Mexiku. Doslova to ale jenom koláž rozhodně není, vše je spojeně jednotnou dějovou linkou o dvou pracovních dopravního podniku, kteří kvůli konci tramvaje s číslem 133 zároveň přišli o práci a tak přiopilí o rozlučkové noci tu tramvaji ukradnou a vydají se s ní na poslední cestu městem, při které právě na různé lidi a situace s nimi spojené narážejí. Oproti Bunuelově pozdní tvorbě to sice jen šlape na půl plynu vším co to chce říct, ale líp to funguje díky tomu, že je to celé laděné spíše pohodově s občasnou komediální scénou (které sice nejsou třeskutě vtipné, ale sem tam jsem se u něčeho příjemně pousmál). Některé scény se mi skutečně líbily a ačkoli to není nic geniálního, i tak to podle mě na slabé čtyři je. Slabé 4* ()
Jeden z těch průměrnějších Buňuelových filmů. Zaujme především "unesenou" tramvají a vtipným starým "estébákem". ()
V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 1953. ()
Co může být pro oko šotoušovo lepší, než film, odehrávající se téměř celý na palubě tramvaje? Trampoty s "ukradenou" tramvají sice moc surrealistické nejsou, zato se setkáme s postavičkami, které jsou pro mnohý provoz městské dopravy přímo archetypální. Je to například řidič, citově spjatý se svým vozem, muž z vrátnice, penzionovaný tramvaják, který nemá na práci nic jiného, než cepovat své mladší soukmenovce, či lidé z vedení podniku. ()
Iluze cestuje tramvají je vzletně snivějším druhem komedie. Z určitého pohledu se může zdát elektrický proud kolísavý, hlavní zápletka je postavena na strachu a vědomí třídní nerovnosti, přesto je extravagance umírněná a převažuje ráz poetického ducha. Spravedlnost je nejasným pojmem, vlastnictví předpokládá účinnou právní ochranu a uvědomělé strážce. Luis Buñuel neschovává své levicové sympatie a neváhá upozornit na drobné i závažné rozpory stavu života a morálky společnosti. Iluze cestuje tramvají má své přednosti v dialozích s rozverným nádechem sociální a politické satiry. Taktéž obrazové kompozice nezůstávají pozadu, životní rytmus dodává své rozmanité chutě okamžiků bolesti, radosti i soudržnosti do speciálního tramvajového vozu, určeného k popravě pro své stařecké choroby. Vánoční čas má své existenciální křesťanské hry i existenční starosti o zaměstnání. Obrazová poetika pozvedává vnitřek tramvaje do čtvrtého rozměru, mexické hlavní město září přes skleněné tabulky za noci i během slunečního dne. Hlavní postavou lehoučké satiry je Juan Godínez "Caireles" alias Kudrnáč (zajímavý Carlos Navarro), opravář tramvajového depa. Strach o práci se smíchal s pocitem marnosti zbytečné práce, s nesouhlasem nad spravedlností osudu a žízní, zaháněnou krabicemi piva. Tichý protestní výkřik lidské chudoby se nenápadně a neodvratně mění na hru na schovávanou. Všem uvědomělým i nevědomým konfidentům a přisluhovačům navzdory. Život chudé vrstvy nasbíral další cennou zkušenost. Jeho věrným parťákem je Tobías Hernández "Tarrajas" (velmi příjemný Fernando Soto), Adam a rozkošný ďáblík vánoční hry. Jeho submisivní povaha ho činí vyděšenějším, přesto ze své spoluúčasti zbaběle neutíká. Hlavní ženskou postavou je Lupita (šarmantní Lilia Prado), Tobiasova sestra s kritickým náhledem na bratrova spolupracovníka. Hlas svědomí se domáhá smyslu pro zodpovědnost a netrpělivě čeká na vrácení nikde nechybějící tramvaje. Důležitou postavou je Papá Pinillos (pozoruhodný Agustín Isunza), penzionovaný řidič tramvaje. Dlouhé chvíle vlastního života tráví pozorováním a hlášením nedovolených přestupků vrchnosti. Pravidla jsou nade všechny laskavosti důvěrně známého světa. Z dalších rolí: Z Pinillovy dotěrné angažovanosti otrávený ředitel dopravní společnosti Don Manuel (Miguel Manzano), nešťastný noční hlídač tramvajového depa a zdatný pijan Braulio (Guillermo Bravo Sosa), vánoční veselohru řídící profesor (José Pidal), Lupitin motorizovaný nápadník Pablo (Javier de la Parra), laskavá trhovkyně Doña Mechitas (Paz Villegas), pasažérky se soškou svatého k uzdravení (Conchita Gentil Arcos a Elodia Hernández), svědomitá učitelka internátní chlapecké školy (Diana Ochoa), podloudný obchodník s kukuřicí (Víctor Alcocer), o srdeční slabost zajímající se policista (José Chávez), filmová herečka (María Luisa Cortés), nemile zdražující řezník Don Prudencio (Hernán Vera), či unavený vévoda Otranto (Pepe Martínez). Iluze cestuje tramvají je příjemně odlehčeným filmem obrazové poetiky, satirického uvolnění a rozverné hravosti. Pestrobarevná mozaika mexického života hýří temperamentem a vášní. Role Boha se nemůže svěřit komukoli z davu! Velmi příjemný a zábavný kousek Luise Buñuela. () (méně) (více)