Ulice

Záludný snímek, který zpočátku docela nudí a je nepřehledný, ale asi tak od poloviny mě najednou vtáhl do děje a já jsem prostě musela vědět, jak to dopadne. Ten výsledek je tady již popsaný, ale mě spíše překvapila provázanost vedlejších postav, které onoho hlavního hrdinu potkávají, obírají o peníze, dělají si z něj srandu a jsou mnohem životnější než poblouzněný středostavovský mužíček, kterému to najednou doma seplo a chtěl si užít život. (09.03.2023)

Kdo by to neznal? Šeď všedních dnů, rutina, nuda. Pocit, že člověku utíká čas, život, dobrodružství, které na něj někde čeká. To je výchozí bod tohoto němého německého filmu, v němž se znuděný manžel místo zasednutí k obědu vydává do víru města něco zažít. Byl to rozhodně velmi zajímavý zážitek už jen proto, že se jednalo o mé úplně první setkání s němým filmem. Jasně, bylo to takové zvláštní, táhlé, možná i trochu nudné. Ale i přesto na mě film zapůsobil, už jen tím závěrem, který naznačuje léty prověřený fakt všude dobře, doma nejlíp. I proto nelituji svého času, který jsem filmu věnoval. A jsem vděčný za své první setkání s němým filmem. [Noir Film Festival 2019] (22.02.2020)

Azda najznámejší režisérov film sa pokúša zobraziť vtedajšiu spoločnosť ako žijúci organizmus s všadeprítomným mestským zhonom a prepletenými osudmi protagonistov. Berie si na mušku zopár jednotlivcov ( slepec, malé dievčatko, zradnú ženu či vnútorne osamelého muža. Práve na jeho príbehu sme napokon svedkami, ako sa osudy jednotlivcov pospájajú. Karl Grune mal šťastnú ruku aj pri výbere hercov ( taktiež kamery a strihača ) a podarilo sa mu vytvoriť zaujímavé dielo nemej éry. Druhý komentár. (11.08.2014)

Jeden typických filmů série street films z Weimarského období, ilustrující život střední vrstvy. Touha po senzaci nočního života se pro hlavního hrdinu stává noční můrou.. Krásná kamera Karla Hasselmanna pohrávající si s kontrasty světla a stínu, Max Schreck jako slepec starající se o malé děvčátko a hlavně prototyp zrádné femme fatale... (12.01.2008)

„Od té doby, co jsem proputoval ,hranice městské‘, pozoruji, že jsem se do jakési míry obmezil, (svůj rozhled i své procházky). Ať se rozhlédnu kamkoliv, vynořují se mi v mysli všední a úzkoprsí lidé, jež jsem tam naposledy potkal. Co může býti ošklivějšího nežli krajina obydlená podlými, hrubými a sprostými lidmi? – žádná dekorace toho neodčiní. Sršně, hyeny i paviáni nejsou tak těžkou kletbou pro kraj jako lidé podobné povahy. Tím, že jsem chodil s ďáblem a nikoliv s bohem, udělal jsem kolem svého obydlí začarovaný kruh. Vím příliš dobře, kdy jsem přešel tuto čáru…“ (H. D. Thoreau) (19.07.2017)