Deník komorné
-
Journal d'une femme de chambre, Le
-
Diary of a Chambermaid
Drama
Francie / Itálie, 1964, 101 min
Režie:
Luis BuñuelObsah
-
"Čierna" história nepotrestaného zločinu je situovaná do nevľúdneho, izolovaného, honosného vidieckeho sídla, ktorého majiteľom je ctihodný nemohúci starec, sublimujúci posledné záchvevy svojich vášní do neškodných prejavov detinského fetišizmu. V stuchnutom priestore komplikovaných tráum sa nová, bystrá a elegantná komorná Celestine pohybuje ako pobavený pozorovateľ. Keď sa však dozvie o hroznom zločine, začína racionálne konať. Dramatické udalosti sú podané vo voľnom, akoby ľahostajnom, monotónnom toku širokouhlých záberov, rafinovane "necitlivému" pohľadu zodpovedá aj pustota jesennej krajiny. Viaceré absurdné prvky, surrealistické symboly, sarkazmy voči polícii a duchovenstvu nezaprú svojho tvorcu. Hlboká, sarkasticky podfarbená meditácia nad márnou existenciou spoločenstva, ktorého členovia sú obeťami mystérií, predsudkov a vzájomných podvodov je zároveň jednou z buňuelovsky svojráznych štúdií tajomnej podstaty démonického ženstva (nasledovanej postavami vo filmoch Kráska dňa, Tristana a Ten tajomný predmet túžby). Triumf zla potvrdzuje záver, v ktorom neodsúdený vrah, fanatický antisemita a šovinista kočiš Joseph ako majiteľ kaviarne potešene víta pravicových demonštrantov krikom "Nech žije Chiappe" (meno parížskeho prefekta, ktorý v r. 1930 zakázal premietať Zlatý vek). Prvá spolupráca so scenáristom J.-C. Carriérom, významným spolutvorcom všetkých Buňuelových francúzskych diel. Napriek nepochybným kvalitám filmu chýba sugestívna chvejivosť a vnútorná naliehavosť režisérových vrcholných diel. Film byl natočen na motivy románu Octave Mirabeaua. (oficiální text distributora)
"Čierna" história nepotrestaného zločinu je situovaná do nevľúdneho, izolovaného, honosného vidieckeho sídla, ktorého majiteľom je ctihodný nemohúci starec, sublimujúci posledné záchvevy svojich vášní do neškodných prejavov detinského fetišizmu. V stuchnutom priestore komplikovaných tráum sa nová, bystrá a elegantná komorná Celestine pohybuje ako pobavený pozorovateľ. Keď sa však dozvie o hroznom zločine, začína racionálne konať. Dramatické udalosti sú podané vo voľnom, akoby ľahostajnom, monotónnom toku širokouhlých záberov, rafinovane "necitlivému" pohľadu zodpovedá aj pustota jesennej krajiny. Viaceré absurdné prvky, surrealistické symboly, sarkazmy voči polícii a duchovenstvu nezaprú svojho tvorcu. Hlboká, sarkasticky podfarbená meditácia nad márnou existenciou spoločenstva, ktorého členovia sú obeťami mystérií, predsudkov a vzájomných podvodov je zároveň jednou z buňuelovsky svojráznych štúdií tajomnej podstaty démonického ženstva (nasledovanej postavami vo filmoch Kráska dňa, Tristana a Ten tajomný predmet túžby). Triumf zla potvrdzuje záver, v ktorom neodsúdený vrah, fanatický antisemita a šovinista kočiš Joseph ako majiteľ kaviarne potešene víta pravicových demonštrantov krikom "Nech žije Chiappe" (meno parížskeho prefekta, ktorý v r. 1930 zakázal premietať Zlatý vek). Prvá spolupráca so scenáristom J.-C. Carriérom, významným spolutvorcom všetkých Buňuelových francúzskych diel. Napriek nepochybným kvalitám filmu chýba sugestívna chvejivosť a vnútorná naliehavosť režisérových vrcholných diel. Film byl natočen na motivy románu Octave Mirabeaua. Komentáře uživatelů k filmu (24)
-
Pohrobek
Nesmírně palčivý Buñuel, především dokonale naakumulovanou satirou až sarkasmem, jež si neberou servítky před jakýmikoli, ať maloměšťáckými nebo třeba i obecně lidskými hodnotami. Příklad toho, kam až může vést takřka absolutní skepse, rozčarování a zoufalství.(18.3.2005)
-
sportovec
Alespoň pro mne opomíjený film je velmi milým diváckým překvapením. Současně se mi vybavil se jiný francouzský film jiného španělského režiséra Carlose Saury ANNA A VLKOVÉ. Francie počátku třicátých let zřejmě bezprostředně před pokusem o fašistický puč 8. února 1934; DENÍK je nejen obrazem mikrokosmu jedné rozlehlejší usedlosti (sídla), ale tehdejší francouzské společnosti vůbec. Svým způsobem je DENÍK také filmem bez kladných hrdinů; spíše by se dalo mluvit o velmi nečernobílých postavách, z nichž ke kladu má nejblíže bystrá, samostatná, humorem i rázností sršící komorná, která si je současně vědoma toho, že její biologické hodiny opravdu bijí (jsme na počátku třicátých let minulého století, ne dnes). V něčem DENÍK zase připomíná naše filmy typu výtečné sondy do života středních vrstev MORÁLKA PANÍ DULSKÉ režiséra Jiřího Krejčíka (motiv nechtěného těhotenství). Nezúčastněný režisérský i scénaristický pohled, odpovídající nástupu Nové vlny, provázejí dva nedořečené otazníky. První, hrůzná smrt malé Claire, je naznačen dostatečně; druhý, vztahující se k smrti Maugera, tchána Celestiných domácích, naopak zcela zaniká (scéna se zkumavkami a mícháním lektvaru s náznakem velké vzájemné averze mezi dcerou Monteilovou a otcem). Nedořečených míst - nevyřčených vykřičníků - je ve filmu víc; nikoliv náhodou se dále vztahují ke katolickomonarchistické ACTION FRANCAISE a k oblasti někdejšího royalistického regionu. Pominout nejde ani vynikající, opravdu mimořádný výkon Moreauové. DENÍK je filmem, který sice nedosahuje na velehorské vrcholy, ale udržuje se v jejich blízkém dosahu.(17.8.2010)
-
ajuska
Nelichotivý náhled do života jedné venkovské bohaté rodiny, jejích sousedů a jejího služebnictva. Dalo by se říci, že každá z postav má nějakým způsobem pokřivený nebo alespoň narušený charakter, z čehož nám nakonec vychází vcelku trefná kritika životního stylu. Vše pak ještě umocňuje samotný závěr, ve se upouští od dalších lidských hodnot.(10.5.2007)
-
kinej
Ve filmech Luise Buňuela nic není takové jak by se mohlo na první pohled zdát. Deník komorné není pouhým příběhem služky na venkovském sídle. Do filmu je zakódována atmosféra a nálada ve společnosti, která většinou předchází neblahým společenským proměnám. V mnohém by se také dala vztáhnout na situaci dnešní světové hospodářské krize. Ve filmu je jedinou kladnou postavu dítě, které je však brutálně zavražděno. Ostatní postavy jsou jen přehlídkou špatných charakterových vlastností, kdy si divák říká, že to až hraničí s pohrdáním lidmi. Chudina, alespoň ta část, která není úplně odevzdaná a tupá, je nasáklá nenávistnými a násilnickými tendecemi a téměř se blíží k pojmu lůza a naopak šlechta je v Buňuelově podání velice lakotná, slabá na pokrají morálního a kulturního úpadku. Z tohoto rozkolu nemůže vzejít nic jiného než konflikt. Spousta událostí je zde pouze naznačena, některé jsou podány prostřenictvím nejdnoznačných jinotajů. což činí z filmu příjemnou podívanou pro skutečné filmové fajnšmekry. Na druhou stranu, ty nejlepší filmy, které Buňuel natočil, vznikly, když se režisér úplně osvobodil od narativních konvencí a začal intenzivně koketovat se surealismem.(20.10.2011)
-
WANDRWALL
Tahle komorná se liší od jiných komorných tím, že umí dobře zaznamenávat, co kolem sebe vidí. Je to vzácnost. LUISE BUŇUELA mám rád hlavně skrz jeho knihu, kterou doporučuji všem zájemcům o tohoto velice zajímavého člověka, pro mě víc člověka, než umělce.(29.8.2010)
-
Crocuta
Vynikající Jean Moreau v posledním evropském černobílém snímku Luise Buňuela. Film kromě sžíravé kritiky měšťáctví (které není ušetřen žádný z aktérů) staví na dokonalém vykreslení prostředí v němž se postavy pohybují. Svou (chvílemi trochu klaustrofobní) atmosférou se "Deník komorné" blíží "Andělu zkázy", s nímž má společný také ironický hrot, namířený proti služebnictvu i jeho pánům. Zajímavý a obsažný článek o tomto i následujících Buňuelových filmech zde: www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/holanec/index.php(27.6.2007)
-
Aky
Filmařsky povedený film. Satira je však na můj vkus příliš přestřelená na to, jak málo je vtipná. Zřejmě právě proto mne film jaksi nenechal přijít blíž k sobě. Navíc mi všechno dost ještě pokazil prapodivný závěr.(8.8.2010)
-
ork
For ME 85%(11.5.2012)
-
dewy
Buňuel tak, jak se proslavil. Kritizující vše a všechny. Deník komorné je hodně povedená satira (nejen) francouzské společnosti s divným koncem...(5.12.2005)
-
GodComplex
Jeden z tech normalnejsich filmu z Bunuelovy sbirky, ale o to vic je zde kladen duraz na pribeh, charaktery, atmosferu, ktere jsou super a tradicne se motaji okolo stinnych stranek v lidskem jadru. Uplny zaver byl ale docela solidni wtf, resp. spis takove trosku nastavane wtf z pocitu odseknuteho konce, ale aspon si mate co domyslet. 7/10(12.3.2012)
-
kobejn
Nejen fetišisti a fašisti si zde přídou na své...opět bezútěšný pesimismus okořeněný cynickým černým humorem... zlo opět triumfovalo, dobro bylo zničeno, tak to bohužel ve světě chodí!!! Tento film mě ale u srdce tolik nezahřeje jako Tristana, z poselství tohoto filmu opravdu nefalšovaně mrazí i tak srdnatého pesimistu jako mě, bravo!(24.6.2008)
-
ad
Není nad pořádnou skepsi !!! Trochu víc Bunuelovské ironie a odstupu by tentokrát neškodilo, hlavní zápletka je černá a stravitelná jak čtvrnáct dní staré kafe....(24.9.2008)
-
mortak
Film je dobře natočen, Bunuel ani Moreau nezklamali, jen románová předloha je bohužel tendenční. Ukazuje budoucí francouzské kolaboranty s nacisty jako duševně vyšinuté brutální typy. Jenže hrůza WWII spočívala v tom, že se těch nejhorších zločinů dopouštěli naprosto obyčejní lidé, žádní úchylové. Hannah Arendt hovoří o banalitě zla, o tom, že holocaust nebyl dílem pár zvrhlých jedinců, ale obyčejného byrokratického systému, skládajícího se z tísíců malých obyčejných nacistů. Legenda o zvrhlosti nácků bohužel žije dodnes - viz bestseller Laskavé bohyně od J. Littela - a zastírá nepříjemnou pravdu o kolaboraci tisíců. A proto je Deník komorné přes všechnu svoji útočnost a cynismus vlastně bezzubý a falešný.(3.9.2010)
-
troxor
Další z obrazů rozkladu společnosti. Církev, buržoazie, policie, fašisté, služebnictvo i jejich pánové, ti všichni dostanou další políček. Deník také analyzuje chování ženy, komorné, která stojí mezi dvěma společnostmi - vysoké, které slouží a nízké, odkud pochází. Buňuel její rozhodnutí nekritizuje, předkládá je k posouzení divákovi. Ten si podle mého názoru ale má uvědomit, že v jejím případě nemá právo soudit. Po úvodu, balancujícímu na hraně černé komedie, kde se nám představí francouzský venkov plný obskurních postaviček (stařík fetišista za všechny), dochází ke zločinu. Vyprávění zvážní. Konec (typicky Buňuelovský) je velmi skeptický k základním lidským hodnotám - vrah je na svobodě a kolaboruje s fašisty. Velmi temný pohled na předválečnou Francii.(17.11.2006)
-
farmnf
J. Moreau je dobrá až skvělá, to ona vždycky. Příběh má být kritický, sarkastický a jiný -cký. Režie mě připadla chvílemi jako když byl Hřebejk ve druháku a ještě to neuměl. Závěr tohoto díla je buď debilní, nebo nedotažený, nebo nejasně vyřčený. Kde je tedy vrah malé Kláry? Proč se tedy z Celestýny stala kurva? Promiňte pane B. ale nepochopil jsem!(20.5.2010)
-
PollyJean
tak pánové a dámy, kdepak je tady nějaká kladná postava? chladná studie několika postav a postaviček na jednom venkovském sídle a okolí, vyvolávající více otázek než odpovědí...(26.7.2010)
-
Joski
Zaujímavý a pre mňa prekvapivý počin. Svojou atmosférou a prepracovanými charaktermi pôsobivejšie ako pozdné Buňuelove filmy. Kinoklub 90%(10.1.2011)
-
Akana
Na Buňuelovy poměry je ten příběh docela spořádaný a srozumitelný, což je samozřejmě jen zdání, protože jeho filmy jsou pokaždé sžíravým jinotajem protkaným společenskou a politickou kritikou. Tentokrát se otevřeně přiznám: nepochopil jsem. Že ty pošahané, zvrácené figurky v domácnosti, kde Celestina slouží, reprezentují různé ale vždycky nějak zkažené složky společnosti, to je jasné. Celestina se téhle sebrance vysmívá ale nakonec skončí jako jedna z nich. Největší darebák zůstane bez trestu a dělá revoluci. Ano, ale nějak si z toho nedokážu sestavit jádro sdělení. Nemuselo by mě to překvapovat, Buňuel je přece původně surrealista, ale právě těchhle prvků je tu tentokrát pomálu. Asi by hodně pomohla detailnější znalost doby a prostředí, které tu Buňuel zobrazuje. Stejně je to ale zase nevšední zážitek korunovaný skvělou kamerou a hlavně nedostižnou Jeanne Moreau.(14.11.2011)
-
tomtomtoma
Působivý příběh, který odhaluje venkovský život ve Francii ve třicátých letech dvacátého století. Se svým neobyčejně velkým pokrytectvím, přetvářkou, falešnou morálkou, krutým nacionalismem a bestiální krutostí. Odhaluje křiklouny, kteří sami nemohou míti čisté svědomí, ale svých hříšných myšlenek a činů se nehodlají zbavit. Vždyť určitá moc a ovládání druhých působí takovou rozkoš! Hlavní postavou je služebná Celestine (půvabná Jeanne Moreau), která se snaží chováním ostatních pouze bavit a po odhalení zločinu vraždy se sama snaží najít viníka i za cenu, že se s vrahem sexuálně sblíží. Nakonec se vdává za kapitána Maugera (Daniel Ivernel), závistivce, který rád upozorňuje na výstřednosti proti morálce druhých a rád škodí sousedům, sám ale podle "své" morálky nežije. Násilník a spolusloužící Joseph (Georges Géret), je fašista, který rád mlátí přistěhovalce a jinak smýšlející lidi. Z panstva pak to je starý pán Rabour (Jean Ozenne), fetišista, jeho dcera paní Monteil (Francoise Lugagne), frigidní a přísná žena, která postupně a pomalu tráví svého otce. Nakonec nejlépe vychází její manžel (Michel Piccoli), nešťastný frigidním chováním své ženy a hledající ukojení svých tělesných potřeb. Lidské pokrytectví a omezenost jsou nezměrné a neznají mezí.(6.9.2010)
-
LeoH
Místy syrové a cynické, místy mile bizarní, tu a tam obojí najednou. Hodně trefných nadčasových postřehů o lidské povaze. Hodně nedořečeného, což na mě někde působí jako rafinovanost a někde jako nedotaženost. Totéž se týká některých neučesaných střihů nebo podivně opožděných replik. Zajímavě dráždivý film, přesto méně zneklidňující než jiní Buñuelové.(20.2.2012)
